Andrea Melechová Ruthová je zastupující ředitelkou základní školy na Kamenné stezce v Kutné Hoře, kterou navštěvuje velké procento dětí ze znevýhodněných rodin. Přestože spádové oblasti města jsou nastavené tak, že se tu kumuluje vyšší počet těchto dětí a škola si ve městě získala nálepku „romská“, nebylo pro Andreu Melechovou při našem prvním rozhovoru snadné pojmenovat problémy, ve kterých se nachází její škola, která stojí na hranici své existence.
Majorita se do školy se svými dětmi nehrne. Potvrzují se zde výsledky loňské analýzy segregace na školách, podle které je více než pět znevýhodněných dětí ve třídě důvodem, proč majorita hledá jinou školu.
Rozhovor s Andreou Melechovou Ruthovou ukazuje na nelehkou situaci ředitelů škol, kterých mohou být v České republice dle statistik desítky. A také na způsob, jakým dochází k segregaci na těchto školách, a proč může být pojmenování problémů začátkem jejich desegregace.
Co se stalo od našeho posledního rozhovoru?
Dva roky sedím ve vedení této školy. Řeším aktuální problémy a už se nezabývám tím, že tato situace je do nebe volající, a emocionálně se nevyčerpávám. Přišlo mi zbytečné řešit něco, s čím nemohu nic udělat. Ale vy jste mě v podstatě donutila věci pojmenovat tak, jak opravdu jsou. Myslím to v dobrém, bylo to potřeba. Takže ano, jsme segregovaná škola.
Co přesně to ve vašem případě znamená?
Máme zhruba 180 žáků, jsme nejmenší zdejší škola. A jsou tu dvě skupiny – v hrubých číslech tu je 50 dětí romského původu. Nerada to říkám, protože se to ani mapovat nedá, ale řeknu to. A pak evidujeme dalších asi 40 dětí s tzv. podpůrnými opatřeními. A tyto dvě skupiny se nutně nekryjí. Z toho vychází, že až polovina našich dětí je různě znevýhodněná.
V den, kdy jsem si toto přiznala, tu byla maminka dítěte, které spádově patří do jiné kutnohorské ZŠ. Dítě má speciální vzdělávací potřeby a rodiče uvažovali o tom, že by ho dali k nám. Já v takovém okamžiku stojím před těžkým rozhodnutím. Chci rodičům vyjít vstříc, protože sem přicházejí v podstatě s prosíkem, na druhou stranu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami máme velmi mnoho. Když jsem si ale přiznala, že jsme segregovanou školou, mohla jsem v tomto případě říct: „Ale my ho opravdu přijmout nemůžeme.“ Jednak k nám nespadají a také proto, že všechny ostatní základní školy se o něj přece mohou postarat stejně dobře jako my. Není třeba chodit přes půlku města na nějakou jinou školu.
Byla to pro vás úleva?
Veliká. Teď můžu říct, jaká je situace. A je potřeba to začít říkat a netvrdit, že se nic neděje. Děje. My to víme a většinově se to ví také.
Proč bylo tak těžké to pojmenovat?
Není jednoduché říct, že situace je náročná a neudržitelná. Nechtěla jsem si přiznat, že nejsme škola speciální, ale stáváme se jí. Chodí k nám rodiče, protože slyšeli, že tady umíme s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami dobře zacházet. To je sice dobré, ale nemůžeme mít půlku a více takových dětí. Jsme standardní základní škola, speciálního pedagoga máme jako podpůrné opatření pouze na půl úvazku.
Při jednání s úřady se tato situace pojmenovává?
V podstatě si myslím, že ne. O tom se nemluví. Jsme přece stejnou základní školou jako ty ostatní ve městě. Velkou úlevou by pro nás bylo, kdyby k nám některé spádové oblasti nepatřily, alespoň dočasně. Nebo by rotovaly adresy ubytoven, abychom je neměli jen my.
A ještě pod vás spadá adresa městského úřadu…
Ano, městský úřad je další věc.
Odkdy jsou takto nastavené spádové oblasti?
Od roku 2014, v roce 2017 byla vyhláška upravena. Ve spádu máme letos 42 dětí, minulý rok jsme jich měli asi 47. A z těch spádových dětí nám sem vloni přišlo 13, ostatní byly přijaté na ostatní kutnohorské ZŠ. A dalších 14 dětí, které jsme do první třídy přijali, bylo naopak ze spádových oblastí jiných škol, ti přišli často za programem Začít spolu. To si myslím, že je dost alarmující. Proč rodiče dětí, které spadají k nám, mají potřebu dávat své děti někam jinam? Proč rodiče dětí, které spadají jinam, přicházejí k nám? A proč rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami mají potřebu dávat své děti k nám a ne na školu, do které spadají? Proč našim učitelkám, které chtějí jít do spádové mateřské školy seznámit rodiče s programem Začít spolu, v mateřské škole doporučí, aby předem neříkaly, že jsou z Kamenky, protože by na schůzku žádný rodič nepřišel?
Vy to víte?
No, protože máme nálepku „cikánské školy“. To já vím.
Takže likvidační je to hlavně proto, že se bojíte, že k vám majorita nebude dávat děti?
Přesně tak. Ale snažíme se. Ten vysoký počet různě znevýhodněných dětí nás nutí učit se pracovat se všemi dětmi, podle jejich možností, protože všechny ty děti jsou naše. A tak jsme vstoupili do programu Začít spolu, kde se pracuje v tzv. centrech aktivit tak, aby se děti naučily samostatně myslet, kde chyba je kamarádka a kde učíme děti přebírat odpovědnost za svou práci a za své učení. Přitom se všichni vzájemně respektují.
Jak se ta situace odráží prakticky na výuce?
Máme v každé třídě asistentku. V první třídě kromě asistentky máme ještě i druhého učitele, v sedmé třídě také. A děti se na část předmětů rozdělují podle svého tempa. Teď jsme tu měli návštěvu z pedagogicko-psychologické poradny a dostali jsme výborné hodnocení. My děti neseparujeme, tímto dělením vytváříme prostor pro všechny tak, aby se vyučující mohli věnovat každému žákovi a aby každý žák měl možnost pochopit a docvičit to, co by ve velké skupině šlo obtížněji, nebo naopak, aby i ti rychlejší žáci měli možnost se rozvíjet. A pak jsou děti zase dohromady. Těžko to lze dělat jinak.
Jak to teď vypadá během distanční výuky?
Nedaří se nám zmírňovat rozdíly mezi dětmi. Já mám svědomí čisté, děláme maximum možného. Od zajištění techniky a rozdělení do skupin, až po hodiny navíc pro děti, které to potřebují a kde se s rodinami dokážeme dohodnout. Spolupracujeme i se sociálními službami či integračním centrem. Ale stejně narážíme na to, že děti, které mají za normálního stavu problém s docházkou, mají teď stejný nebo ještě větší problém se účastnit výuky distanční. Takže nůžky se strašně rozevírají, protože některé děti nemají doma podnětné prostředí a nedokáží samostatně pracovat. Samostatnou kapitolou jsou pak cizinci, kteří jsou zcela izolováni od česky mluvícího prostředí, a i když se snažíme, je to zoufale málo. Naopak, některým dětem distanční výuka velmi vyhovuje.
Mohou se v těch běžných podmínkách, které jste popsala, rozvíjet i nadanější děti?
Ano, snažíme se. Právě tím rozdělením do skupin. Učitel/ka po domluvě s asistentkou dá pokyny pro práci v jedné skupině a jde se věnovat druhé skupině. V rámci hodiny se pak mohou prohodit. Není to nereálné. Ale je to náročné. Musíte dost často dělat minimálně dva typy zadání a různých úkolů. A omezit se u některých dětí na to, co zvládnou, a nepřetěžovat je a nedemotivovat je. A naopak motivovat ty nadanější. Učitelé musí dělat mnohem víc. Leckdy je to opravdu velmi náročné. A zvlášť s přechodem na druhý stupeň se některé děti jen mechanicky naučí na test, což je absolutně k ničemu. Jenže to musíme splnit. Proto si myslím, že revize RVP je zcela na místě. Do dětí se učivo nedá nabušit, to nefunguje. Pokud nedostanou možnost získané vědomosti použít, nebudou si je pamatovat.
Dokážete zachytit děti, které něčím vynikají?
Ne vždy se nám to daří. Už jsem zažila, že nám tu prošlo dítě, které mělo výtvarné nadání, a my jsme to zjistili, až když si podávalo přihlášku na střední školu. Ale většinově se nám šikovné děti daří zachytit a nabízet jim příležitosti, aby mohly poznat samy sebe a vybrat si tak pro sebe to nejvhodnější povolání.
Máte představu, jak se situace může vyvíjet?
Bude se nadále zvyšovat počet dětí ze znevýhodněných rodin, pokud neřekneme dost. A pak jsou dva problémy: pro majoritu jsme „cikánská škola“, a druhý ve větách typu „Tak ho dejte na Kamenku a oni si tam s ním poradí“.
Jak jsem pochopila, nebránila jste se a takové děti přijímala. Je to tak?
Ano, přesně tak. Což je ale špatně. Nevím, jestli v tom byla nějaká snaha si dokázat, že my to zvládneme a jinde to nezvládnou… Ale dobře, otevírám dveře, snažím se, protože jsme nejmenší školou ve městě. Už ale nebudu mít problém odmítat rodiče, protože máme problémů dost, tyto děti jsou náročné. Vyžaduje to velké úsilí pro učitele. A tady musím říct, že máme výborné učitelky, učitele i asistentky.
Co by to pro vás znamenalo, kdyby se podařilo školu desegregovat?
Potřebovali bychom, aby se snížil počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami nebo dětí ze znevýhodněného prostředí. Abychom měli maximálně 5 takových na 20 dětí, tedy čtvrtinu, ne leckdy polovinu. Pokud mají děti potíže s chováním, je potřeba je v hodině častěji usměrňovat. A nebudeme si nic nalhávat, to je rušivé. Ale třeba dnes mi volala maminka, že by k nám chtěla dát dítě s vyznamenáním. Jedno dítě už u nás má a má pocit, že na stávající škole jedou pomalu a distanční výuka neprobíhá, jak by měla. A chce tedy k nám. A to mě potěšilo.
Kolik dětí opustí předčasně vaši školu?
Z osmé třídy letos odchází dva žáci, ze sedmé třídy je to jeden žák. Takže ano, na to, že máme 180 dětí, je to poměrně hodně. Proto míváme v deváté třídě kolem 15 dětí, protože jejich počet postupně klesá, z dvaceti až dvaadvaceti.
A čím to je?
Protože opakují. Nechodí do školy, neplní úkoly a úplně jim ujede vlak. To všechno se snažíme různými způsoby zlepšit. Pokud jenom trochu chtějí, zajistíme doučování, spolupracujeme s nízkoprahovými zařízeními i dalšími organizacemi. Problém je, když nechtějí. Většinou jde o rodiny, které své děti nezvládají, v pubertě se jim děti postaví a neposlechnou.
Jsou to rodiny, kde se tato historie opakuje?
Víceméně ano. A i když se snažíme, nabízíme podporu horem dolem, pokud nechtějí, tak nejsme schopni je donutit. Což je dost frustrující. Teď sepisuji případ asi tří dětí, které mám potřebu už hlásit na OSPOD. To je další věc, jsem zároveň metodičkou prevence. Ta minulá nám odešla a nikdo to nechtěl dělat. Neměla jsem srdce to někomu nařídit, takže jsem to dočasně vzala na sebe, protože u spousty jednání s OSPOD stejně musí být i někdo z vedení. Nicméně na takové škole, jako je naše, to je docela velká agenda. Takže si myslím, že je opravdu na čase toto výrazně přehodnotit.
Jak vnímáte debatu o rovných šancích?
To je to, o co se snažíme. Je spousta případů, kde vidíte, že dítě by schopnosti mělo, ale vzor z rodiny je tak strašně silný, že nedokážeme ovlivnit, aby své schopnosti rozvíjelo. Šanci mají. Rodina i dítě. Snažíme se jednat s rodiči, a když vidíme nějakou vůli, tak jednáme, znovu a znovu. Pořád dokola nabízíme pomoc a jsme k dispozici. Děláme vše proto, abychom je přesvědčili, že jsou partneři, že to jejich dítě je i naše dítě a že chceme, aby využilo svůj potenciál a mělo se v životě dobře. Nevím, jaká bude úspěšnost. Ale rozhodně tu šanci dáváme. Jestli ji využijí, na to už já nedosáhnu.
Vidíte nějaké řešení?
Když mi rodič řekne, že nedokáže zajistit, aby dítě šlo do školy, protože dítě si postaví hlavu a řekne, že nejde, tak to není podle mě v pořádku. A musíme to řešit jinde. Ale já nevím, jestli pochodím. A to mě pálí. Nicméně, Eduzměna teď svolává pracovní skupinu, kde by se mohly projednávat i takovéto situace. Bude se také řešit vyšší koncentrace dětí z určitého prostředí a jak to udělat, aby tomu tak nebylo. Je nutné zahájit kroky k desegregaci naší školy.
Martina Kopecká