„Nebojím se říct své potíže a slabé stránky. I když je pravda, že když jsme začínali, tak jsem spíš sledovala ostatní ředitele. Teď si vážím toho, že mohu být naprosto otevřená a spoléhám se na to, že vše, co si na místě řekneme, tam také zůstane,“ říká ředitelka Základní školy Církvice Ludmila Hrušková, která se už rok účastní pravidelného sdílení ředitelů škol na Kutnohorsku, které pořádá Eduzměna. Co jí to přineslo? A jaké výzvy řeší?
Co Vám přináší setkávání s ostatními řediteli?
Pro mě to je vždy podpora a ujištění, že všichni řešíme stejné problémy. I když jsme se potkávali online, vždy jsme si vyměňovali zkušenosti. Pro začínající ředitele je tohle jedinečná příležitost. Dává mi to opravdu hodně. Je také výhoda, že jsme z jednoho území a můžeme se regionálně potkávat.
Jaké byly vaše „aha“ momenty na takových setkáních?
V době distanční výuky nám třeba jedna ředitelka dala inspiraci k tomu, aby asistenti pedagoga pořádali tzv. docvičovací hodiny. A tak jsme to hned nabídli rodičům. Ředitel je vlastně takový kapitán lodi. A někdy je dost sám. A tady je nás spousta a každý kapitán řeší to samé.
Jaké jsou největší problémy, které jako ředitelka řešíte?
Mám pocit nedocenění ve společnosti. A to myslím obecně směrem k učitelům. Distanční výuka byla hodně znevažovaná a říkalo se, že vše za nás musejí dělat rodiče. Mám pocit, že úcta a ocenění by mohlo být větší a je to něco, s čím se těžko srovnávám.
Bylo pro vás těžké sdílet s ostatními řediteli, jaké problémy řešíte?
Nebojím se říct své potíže a slabé stránky. I když je pravda, že když jsem začínala, tak jsem spíš sledovala ostatní ředitele. A teď si vážím toho, že mohu být naprosto otevřená a spoléhám se na to, že vše, co si na místě řekneme, tam také zůstane.
Vaše škola už má hotový plán, svou vizi. Co vám přineslo mapování?
Na začátku jsem nevěděla, co to bude obnášet, dostali jsme k sobě tzv. mapovače, což byli lidé, kteří zjišťovali naše potřeby. Měla jsem pocit, že mám za sebou lidi, kteří jsou tu opravdu pro nás, byla to ohromná podpora a povzbudilo nás to ke sdílení. Eduzměna nás také podpořila a zaplatila nám projekt Učení venku.
Učit se venku chtějí děti?
Spíš to vzešlo od nás pedagogů. Už roky jsme si přáli učebnu venku. Když jsme pak o tom mluvili s mapovači, začali jsme se vzdělávat, s organizací Tereza se pravidelně setkáváme a dalším krokem bude, že se pojedeme inspirovat na školu, která už učení venku provozuje. Díky Eduzměně jsem se také mohla zapojit do dvouletého kurzu Ředitel naživo, což si myslím, že vynahradí veškeré další formální vzdělávání, protože zážitková forma je nenahraditelná, jak u dětí, tak i u nás ředitelů. Máme možnost sami sebe poznat. Když nevíme, jací jsme, jak můžeme chtít po učitelích a dětech, abych se rozvíjeli?
Jak Vám to změnilo osobní život?
Hodně. Jsem také máma a manželka a sice se mi ne vždy daří všechny komunikační strategie aplikovat i doma, ale přece jen člověk pochopí, jak funguje podvědomí, jak člověk reaguje. Hodně jsem si uvědomila, že jsem zaměřená na detaily, ale tady se učím nadhledu, plánovat koncepčně a strategicky.