„Lépe se přemýšlí, když jde řediteli o jeho školu a jiné to bude, když budeme řešit situaci na celém území, kde bude třeba zvolit společnou strategii. V tuto chvíli se pustit do takového tématu by bylo kaskadérství,“ říká Jana Stejskalová, mentorka a lektorka Eduzměny.
Na setkání ředitelů přijely tři desítky ředitelů z Kutnohorska. Co se tu ukázalo?
Mám pocit, že mizí ostych a ukazuje se tu radost ze společného učení. Je vidět, že nás online setkávání, která jsme mohli dělat častěji, posílila.
Jak dlouho pracujete s touto skupinou?
Více než rok a živě se vidíme teprve po druhé. Potkává se nás čím dál víc a daří se nám propojovat ředitele mateřských, základních a středních škol. Je vidět, že i když řídí každý jiný typ školy, problémy mají společné a mohou se od sebe učit. Vidím, že se významně posouvá ochota lidí mluvit o tom, jak to ve škole mají. Sdílejí věci, které se jim nedaří. Třeba na minulém setkání jedna paní ředitelka hned v úvodu sdílela, že si neví s něčím rady. Ochota skupiny ji podpořit a její odvaha sdílet věci, které se nedaří, to je pro mě známka velkého posunu. Překvapilo mě, jak si naslouchají. Je patrné, že opravdu přemýšlí nad tím, jak to kolegové myslí. A tím vytváříme učící se společenství.
Máš pocit, že si ředitelé uvědomují, že společně mohou mít vliv na celé území Kutnohorska a řešit třeba téma nerovnosti ve vzdělávání?
Přejít od konkurence ke spolupráci, to je cesta. Proměna postoje je časově náročná, máme první střípky, ale čeká nás ještě práce. Někdy to je o vypořádání se s tím, co nám nejde, někdy strach, aby se o naší škole nemluvilo zle, to by mohlo snížit počet dětí. Jsou témata, která nám půjdou lépe, protože nejsou tak ohrožující, třeba pedagogický leadership. Ale v okamžiku, kdy přijde na řadu téma nerovnosti ve vzdělávání, tak odhaduji, že to může být náročnější. Lépe se přemýšlí, když jde řediteli o tu jeho školu a jiné to bude, když budeme řešit situaci na celém území, kde bude třeba zvolit společnou strategii. V tuto chvíli se pustit do takového tématu by bylo kaskadérství. Až budeme vědět, co nám jde, v čem jsem silní, tak se můžeme posunout do dalšího patra, kde bude třeba přispění každého.
Hodně se na setkání řešila otázka: „Co mám udělat, pokud mám v týmu člověka, který nechce spolupracovat.“ Co s tím?
Když zahradničím a vytrhávám plevel, tak z toho mrkev nenaroste. Nabízíme ředitelům otázku: „Na co zaměřujete pozornost?“ Když zaměřujeme pozornost na to, co se nedaří, tak naše nespokojenost narůstá. Když někdo není v souladu s vizí a nesdílí společné hodnoty, je jeho odchod jednou z cest, ale já se ptám, proč nepracujeme s dospělými jako s dětmi? Ty mají také různé potřeby a snažíme se pro ně hledat cesty. Takže otevíráme dveře k tomu, aby ředitelé přemýšleli, jak to udělat s každým pedagogem. Protože když takový člověk nespolupracuje, má k tomu nějaký svůj důvod a my můžeme hledat cesty, jak s takovým člověkem pracovat, aby se k nám připojil.
Martina Kopecká