S covidem i válkou na Ukrajině přibývá mladých, kteří trpí psychickými problémy. Jaké to je, jít do školy, když duše trpí a člověk nemá ráno sílu ani vstát z postele? Co by dětem a mladým lidem v takové situaci ze strany škol pomohlo? O tom i na základě vlastní zkušenosti promluvila Melisa Ruszóvá z Kutné Hory.
V roce 2022 ses rozhodla zjistit, jak se daří mladým lidem na Kutnohorsku a Čáslavsku, kteří mají psychické obtíže, ve škole. Jak se ta myšlenka zrodila?
Sama mám psychické problémy, mám diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchu. Když mám horší etapu, mívám pocit, že už nic nemá cenu, ztrácím kompletně motivaci. V roce 2020 jsem měla období, kdy jsem nebyla ani schopná vstát z postele. Navštívily jsme s mamkou odborníka a začaly jsme s medikací. Než léky zaberou, trvá to ale obvykle až tři měsíce. Současně jsme hledaly léky, které mi sednou, což také trvalo. A přitom jsem se snažila zvládnout školu. Tušila jsem, že takové problémy neřeším jen já, a přemýšlela jsem, jak si toto tušení potvrdit a zároveň dát ostatním vědět, že v tom nejsou sami. Sestavila jsem dotazník, kde jsem se mimo jiné ptala, jakými psychickými obtížemi trpí.
Co konkrétně jsi dotazníkem zkoumala?
Jmenoval se „Psychické zdraví studentů, a co na to škola“. Zaměřovala jsem se na to, jak se moji vrstevníci v postcovidovém období cítí a s jakým pochopením se v případě psychických obtíží setkávají ve škole. Protože ta doba, kdy byli lidi dlouhou dobu zavření ve strachu doma, psychiku mnoha lidem zhoršila. A teď je zas naše zdraví ovlivněno například válkou na Ukrajině.
Řada studentů psychické problémy má, ale neví, jak s nimi pracovat a ostatní z nich dělají malichernost. A proto se studenti bojí o tom mluvit.
Jak jsi dotazník dostala mezi lidi?
Šířila jsem ho po sociálních sítích a žádala jsem své známé, aby ho posílali dál. Byli to hlavně moji vrstevníci z Kutnohorska a Čáslavska. Získala jsem odpovědi od více než sta lidí.
Co ses dozvěděla?
Když to shrnu, tak že hodně lidí trpí psychickými problémy a strachem ze školy a mají pocit, že se o to nikdo moc nezajímá. Lidé se otevřeli a někteří díky anonymitě sdíleli své příběhy, vnitřní strachy, fobie, úzkosti ze školy a z lidí. Popisovali svá těžká období. Nejvíc jim vadil nezájem a neshovívavost. Že trpí stresem ze školy, protože toho je na ně příliš moc, zaškrtlo více než 50 % lidí. 8 lidí ze 105 uvedlo, že mají diagnostikovanou psychickou poruchu. 70 % uvedlo, že trpí „asi úzkostmi, nevím, co přesně to je, ale není mi ze školy dobře“. A to je to, co si myslím: že řada studentů psychické problémy má, ale neví, jak s nimi pracovat a ostatní z nich dělají malichernost. A proto se studenti bojí o tom mluvit.
S kým jsi o tom mluvila ty?
Já mám doma hodně otevřenou komunikaci s mamkou, rozumí mi. Pomohla mi a podporovala mne. Oba moji rodiče měli skutečnou snahu se o tom něco dozvědět, přečetli si něco, mluvili s mými lékaři, terapeuty. Mám také dobré kamarádky, spolužačky. A pak mi docela pomáhala i školní psycholožka. Například mi zařídila samostatnou místnost, kam jsem se mohla uchýlit, když mi nebylo dobře. Každý ale takové štěstí nemá.
Co se pak dělo s výsledky dotazníku?
Do této chvíle, do tohoto rozhovoru, jsem je měla jen u sebe. Vloni jsem byla na praxi v České spořitelně a díky tamní manažerce jsem se doslechla i o Eduzměně. Řešíte věci, o které jsem se vždy sama zajímala, proto jsem se vás rozhodla oslovit a ta data vám nabídnout.
Hlubší problém
Máš pocit, že mladí lidé v tvém věku mají dostatečnou možnost dát světu vědět, co potřebují?
Myslím, že je to mnohem lepší, co jsou k dispozici sociální sítě. Mám z toho radost. Ale v těch školách, kde by ten hlas měl být slyšet nejvíc, tam ho často neslyší. Myslíme si, že i kdybychom učitelům o svých obtížích upřímně vyprávěli, neporozumí tomu, opět to zlehčí. To je moje osobní zkušenost. A netýká se to jen psychického zdraví, ale komunikace obecně.
Co by mladým lidem, kteří psychickými problémy trpí, podle tebe pomohlo?
Znormalizovat to téma, zařadit ho do každodenního života, diskusí. Tyto problémy nejsou tak neobvyklé, jak si veřejnost myslí. Já to přirovnávám ke stejným zdravotním potížím, jako jsou ty fyzické. Pomoci mohou rodiče a jejich informovanost. Mám kamarády a kamarádky, kteří se o tom, co cítí, bojí říci rodičům. Psychické poruchy se ale bez návštěvy odborníka nemusí vždy zvládnout. Člověk přitom většinou pomoc rodičů či jiných blízkých potřebuje, mimo jiné se sháněním lékaře, když si ho v tom stavu není schopen sehnat sám.
Máš pocit, že je k dispozici dostatek informací o psychickém zdraví?
Na internetu ty informace jsou, ale myslím, že to prostě zejména starší učitele nenapadne zjišťovat. Těmito problémy dnes trpí řada lidí, přesto si někteří učitelé v mém případě mysleli, že mám deprese třeba z toho, že jsem se rozešla s klukem, nebo že mi nesedla barva rtěnky… A já přitom zcela vážně pomýšlela na sebevraždu. Říkali mi, že nejsem vlastně nemocná, když nemusím ležet v nemocnici. Že když budu mít nad 25 % absence, budu muset na komisionální zkoušky. Vnímala jsem to jako nátlak a moje psychika se ještě víc horšila. Měla jsem strašné výčitky, že do té školy nechodím, že ji nedodělám, že nezvládnu zkoušky atd. Tatínek mi nabízel, že bych mohla na rok školu přerušit a dát se dohromady. To jsem odmítla, nechtěla jsem být rok mimo školu, která mi dává určitý životní režim.
Učitel ví, jak reagovat, když máte zlomenou ruku nebo jinou nemoc, ale neberou vážně psychickou poruchu. Měli by se o to více zajímat, měli by vědět, jak se k tomu postavit.
Co by ti tehdy (a i teď) ze strany učitelů pomohlo?
Lepší přístup, shovívavost. Učitel ví, jak reagovat, když máte zlomenou ruku nebo jinou nemoc, ale neberou vážně psychickou poruchu. Měli by se o to více zajímat, měli by vědět, jak se k tomu postavit. V této době je to častý jev. Mně říkali, že neví, co to je, neví, co mi je, neví si rady, jak s tím zacházet. A když jsem chyběla tři dny po sobě a pak přišla s vypětím všech sil do školy a chtěla zvládnout ten den, byli na mě mnohdy nepříjemní.
Co by podle tebe pomohlo, aby se přístup učitelů změnil?
Nějaká edukace učitelů s pomocí psychiatrů, psychologů. Učitelé by měli být schopni nám základně pomoct nebo alespoň navodit pocit bezpečí. Aby nás lépe přijímali, když zůstaneme třeba kvůli diagnostikovaným depresím doma.
Jak pomohla terapie tobě?
Mě nejvíc trápily panické ataky. Kvůli nim jsem se bála chodit do školy. Terapie mi moc pomohly. Příčinou všeho byl můj strach z emocí a terapeut mi pomohl tyto situace zvládat a přestat z nich mít ten strach. Ne každý zároveň ví, že na doporučení lékaře je terapie zdarma.
Není ten problém hlubší? Nemáš pocit, že je to širší téma?
Podstata je podle mne v tom postavení, já jsem pan učitel a ty jsi student. A co já řeknu, to je pravda a bude to tak, bez diskuse. Na tom si podle mě mnozí učitelé stále zakládají. Podle mě by ale škola měla být něčím jiným. Nejenom vzděláním odborným, nýbrž i nástrojem, jak se učit komunikovat, učit se empatii, učit se, jak se učit. Měli bychom společně podporovat naše mentální zdraví, bez kterého nemůžeme normálně fungovat.
Chtěla bys něco dodat?
Nesnažím se na někoho útočit. Nejsem proti své škole. Ale je to věc, která se týká nás všech.