„Všichni učitelé musí zlepšovat své praktiky ne proto, že by nebyli dost dobří, ale proto, aby byli ještě lepší,“ říká Dylan William, autor knihy Zavádění formativního hodnocení. Jak ale s formativním přístupem začít? Zeptali jsme se lektora, mentora a průvodce na školách Zdeňka Dlaboly z naší partnerské organizace JOB – spolek pro inovace, který se metodám aktivního učení, konstruktivismu a formativnímu přístupu věnuje řadu let.
Na rozhovor se můžete podívat v tomto videu:
Když bych chtěl začít s formativním přístupem, co můžu udělat? Co se osvědčilo?
To, co myslím, že se určitě vyplácí, je zjistit si o formativním přístupu všechno možné, co se zjistit dá. A potom si říct, co by nám nejspíš pomohlo. Kde teď jsme? Kde jsou naše potřeby a potřeby našich dětí? A z toho vycházet. Většinou je potřeba někdo, kdo nám pak pomůže to „rozmotat“. Například, když jsme jako průvodci na škole, pomáháme debatu facilitovat. S čím obvykle učitelé začínají, je, že si s žáky formulují kritéria úspěchu.
Jak to vypadá v praxi?
Viděl jsem paní učitelku angličtiny v 8. třídě, která řekla: „Děti, chtěla bych, abychom uměli napsat esej. Anglickou esej o tom, co jsme zažili o prázdninách. Co se teď podle vašeho názoru potřebujeme naučit?“
A děti říkají: „Potřebujeme oprášit slovní zásobu.“
U: „Dobře, co ještě?“
D: „Paní učitelko, ale bude to v minulém čase, to jsme ještě nebrali.“
U: „Aha, tak se budeme potřebovat naučit minulý čas…“
A takto je postupně učitel vede k tomu, že si sami plánují a pojmenovávají, jak se pozná, že už něco umíme. Takhle jsme to vyzkoušeli s jednou paní učitelkou a ona říkala: „Řekli všechno, co je v pracovním sešitě, a ještě nějaké věci navíc. Takže jsem pak měla významný mandát s nimi tu práci dělat, protože si sami naplánovali, co potřebují k tomu, aby napsali dobrou esej.“
S čím obvykle učitelé začínají, je, že si s žáky formulují kritéria úspěchu.
To zní úžasně. Je to opravdu takto snadné?
Jsou třídy, které tady začít nemohou. Tato paní učitelka už předtím musela udělat nějaké kroky, aby to děti zvládly. Takže odpověď na otázku, jak začít s formativním přístupem, je komplikovaná v tom, že vždy vše potřebujeme dosadit do kontextu, ve kterém škola, nebo třída v tuhle chvíli je. Jinak to bude vypadat ve třídě, kde jsou děti, které jsou autonomní, samostatné a rozhodují se… A to neznamená, že jsou chytré ve smyslu, že jim všechno jde. Ale jsou ochotné nést zodpovědnost za své učení. A tam, kde spíš čekají, co řekne učitel, co udělá, co jim zadá… tam úkol splní, pak ale „nadávají“, že se jim to nelíbilo.
Myslím si, že se dá začít tím, že se spolu začneme jako učitelé bavit o tom, jaké pro nás bylo učení ve škole, když jsme byli žáky. Co nám vyhovovalo, co nevyhovovalo, proč nám to vyhovovalo a proč nám to nevyhovovalo. Jak na to jdeme teď a jaký je náš nejlepší styl. Můžeme navzájem sdílet to nejlepší, co se nám daří. Díky spolupráci spolu vést profesní rozhovor o tom, jak dobře dělat svou práci. A když se nám nedaří, tak se moci s někým radit.
Co ještě pomáhá?
Formativní přístup se hodně daří ve školách, kde i učitelé mají bezpečné prostředí pro své učení. Kde mají ředitele, který víc otevírá příležitosti, než nařizuje. Hodně naslouchá a ptá se, protože chce, aby jeho učitelé také hodně naslouchali, ptali se a učení uzpůsobovali dětem a jejich potřebám. To neznamená, že budeme dělat vše, co děti říkají, že chtějí. Ale budeme reagovat na takové vzdělávací potřeby, které vedou k tomu, že se děti skutečně učí. Tak ve škole vzniká „učící se“ kultura. Je to standard, který nechceme jenom po dětech, ale je to něco, co chceme také sami po sobě.
Formativní přístup se hodně daří ve školách, kde i učitelé mají bezpečné prostředí pro své učení. Kde mají ředitele, který víc otevírá příležitosti, než nařizuje.
Co při zavádění formativního přístupu nedělat?
Mám jednu obavu, že někdy někoho napadne nakázat: „Všichni budeme ode dneška využívat formativní hodnocení.“ Přijde mi, že úplně základní princip formativního přístupu je, že pracujeme s vnitřní motivací. Neznamená, že s ní vždy vystačíme, nebo že to vždy dokážeme. Ale je to první věc, na kterou myslíme. Aby se nám dobře učilo, potřebujeme chtít.
Viděl jsem ve školách, kde pan ředitel, nebo paní ředitelka přišli a z dobrého důvodu nakázali: „Od příštího roku budeme ‚učit formativně‘, protože je to důležité.“ Uměli i vysvětlit a zdůvodnit, proč je to dobré. Jejich motivace byla v pořádku, ale způsob, jakým se to stalo, v pořádku nebyl, protože lidé neměli čas tomu porozumět. Neměli čas si sami pro sebe pojmenovat to, k čemu je to dobré. A taky si třeba naplánovat cestu.
Když budeme chtít, aby se to stalo dobře, tak to nejde vymoci. Potřebujeme dojít do stavu, kdy na tom budeme spolupracovat. Budeme se společně učit, jak se to dělá správně a lepší učení zařizovat společně. Ale to není možné nakázat žádnou vyhláškou, nebo zákonem.
Toho se osobně obávám, protože když vidím, že se někde podobným způsobem postupuje, tak se dobré záměry nedaří. Pouze hrajeme hru na to, že už „to“ děláme, protože používáme nějakou metodu. Přece, když používáme nějakou metodu, už používáme propustky atd., tak už je to „ono“. Ale může to být opět podobnost čistě náhodná, stejně jako kdybychom seděli s dětmi v kruhu, ale stále vedli frontální výuku, třebaže v kruhu (viz článek Jak na dobré učení).
Zdeněk Dlabola je lektor, mentor, průvodce škol, konzultant a ředitel Sekce vzdělávání ve školství v organizaci JOB – spolek pro inovace. Působil jako učitel a ředitel ZŠ. Podílel se na vzniku a realizaci dlouhodobých vzdělávacích projektů pro celé pedagogické týmy a na vytváření metodik a e-learningových kurzů pro učitele základních a středních škol. Dlouhodobě se věnuje se svými kolegy v týmu tématům zavádění inovací do výuky – metodám aktivního učení, čtenářství a tvůrčímu psaní, formativnímu hodnocení, plánování výuky, projektovému vyučování, reflexi pedagogické práce, mentoringu, kolegiální podpoře apod. Společně s kolegy z týmu průvodců Ředitel naživo obsahově vyvíjí a zajišťuje program dvouletého výcviku pro vedení škol a v Eduzměně má obsahově na starosti program Otevíráme dveře kolegiální podpoře aneb Hledáme pedagogy-lídry.