Vnímáte rozdíl mezi: „To jsi ale nakreslil krásný strom na jaře! Opravdu ses snažil. Chválím. Prima, splnil jsi zadání, píšu ti jedničku.“ A „Vidím listnatý strom nakreslený téměř přes celou čtvrtku, z velikosti lístků usuzuji, že je zachycen v jarním období, i ta budka, ze které vykukuje ptačí hlava mne v tom utvrzuje. Přemýšlím, co by mi ještě mohlo napovědět, že jde o strom na jaře. Jak jsi o tom přemýšlel ty?“ První sdělení je hodnotící, zatímco druhé používá popisný jazyk, který úzce souvisí s formativním přístupem a může být užitečným komunikačním nástrojem nejen při učení, ale i v komunikaci doma, nebo v práci. Na podrobnosti jsme se zeptali lektora Zdeňka Dlaboly z naší partnerské organizace JOB – spolek pro inovace, který se formativnímu přístupu věnuje řadu let a podporuje učitele, kteří chtějí ve svých hodinách toto pojetí výuky a učení prohlubovat.
Na rozhovor se můžete podívat také v tomto videu:
Jak bys laikovi vysvětlil pojem popisný jazyk?
Kdybych to chtěl vysvětlit jednoduše, tak jde o způsob komunikace, který nehodnotí, netřídí žáky nebo situace na lepší a horší, ale popisuje, co vidíme, nebo slyšíme. A to proto, abychom společně lépe porozuměli situaci, ve které se nacházíme.
Jak souvisí popisný jazyk s formativním přístupem a k čemu může být jeho používání užitečné?
Když už děti používají popisný jazyk, protože jej zažily na tom, jak ho používá učitel, tak to může vypadat například takto…
Učitel řekne: „Tak co, jaké to dneska pro vás bylo? Jak a v čem jste se posunuli?“
A žáci neřeknou: „Dobré.“ Nebo: „Špatné.“ apod.
Ale například řeknou: „Dnes to pro mě bylo překvapivé, protože jsem si myslel, že budeme postupovat jinak. Ale chápu, že když jste se nás na začátku ptal, co už o žížalách víme, tak jsme řekli vlastně všechno, co bylo v učebnici, a tak mi nevadilo, že jste běžel vytisknout jiný text. Tam už byly informace, které jsme neznali. Jsem rád, že se nás takhle ptáte.“ A další žáci začnou věci (svoje emoce, myšlenky, konkrétní posuny, postupy…) popisovat.
Najednou jim vidíme do hlavy. Zpětná vazba, kterou tak dostáváme díky popisnému jazyku, je na rozdíl od jazyka hodnotícího mnohem konkrétnější a přinese nám potřebné informace, které nám pomáhají rozumět a v roli učitele se rozhodovat, například: Co mám udělat jako další krok? Jaké potřeby žáci mají? Jakým čelí výzvám a jaké si kladou otázky? Jak blízko či daleko je kdo od zamýšleného cíle učení? Jaké pro to mám reálné informace a důkazy?
Zároveň žáci, kteří dostávají popisnou zpětnou vazbu od svého učitele, mají díky popisnému vyjádření informace, se kterými mohou dál pracovat a využít je pro další aktuální kroky ve svém učení. Není to informace na škále dobré, špatné, lepší, nejlepší, ale například také popíše, co to „lepší“ znamená. Učitel, který využívá popisného jazyka, obvykle více pokládá otázky, které vedou k hlubšímu porozumění tomu, kde se žák na cestě ocitá. Z výzkumů Johna Hattieho vyplývá, že učitelé, kteří umí konkrétně odpovědět na otázku, kam se jeho žáci v této hodině posunuli, jsou efektivnější ve svém působení na žáky a mají na jejich vzdělávací výsledky větší vliv.
Zpětná vazba, kterou dostáváme díky popisnému jazyku, je na rozdíl od jazyka hodnotícího mnohem konkrétnější a přinese nám potřebné informace, které nám pomáhají rozumět a v roli učitele se rozhodovat.
Mnohem víc, než abychom říkali, jaké to je, se snažíme porozumět danému výkonu, nebo situaci, ve které se nacházíme. To znamená, že neříkáme: „Ty jsi lenoch líný, zase ses nepřipravil.“ Ale říkáme: „Slyším, že říkáš, že ses učil. Teď nerozumím tomu, co se stalo. Máš ze 7 příkladů jeden správný výsledek. Jak konkrétně jsi doma při přípravě postupoval?“
To znamená, že žáka nehodnotím, ale dávám mu příležitost se mnou komunikovat. A on řekne například: „Já jsem to měl naplánované, ale stalo se to a to, situace je taková… a nezvládl jsem to, nebo nestihl, protože…“ To se může stát každému z nás, že něco nestihneme. Ale díky tomuto postupu máme šanci zjistit, že to není v tom, že žák něco nestihl, ale že volí neefektivní strategie při učení, nebo že vůbec neví, jak má postupovat apod.
Učitel je v „prekérní“ situaci. Má ve třídě 30 hlav a do žádné z nich téměř nevidí. Zatímco díky formativnímu přístupu má možnost do těch hlav vidět více. Najednou vidíme, o čem přemýšlíme, a k tomu potřebujeme popisný jazyk, abychom tomu dobře rozuměli a mohli adekvátně reagovat.
Zdeněk Dlabola je lektor, mentor, průvodce škol, konzultant a ředitel Sekce vzdělávání ve školství v organizaci JOB – spolek pro inovace. Působil jako učitel a ředitel ZŠ. Podílel se na vzniku a realizaci dlouhodobých vzdělávacích projektů pro celé pedagogické týmy a na vytváření metodik a e-learningových kurzů pro učitele základních a středních škol. Dlouhodobě se věnuje se svými kolegy v týmu tématům zavádění inovací do výuky – metodám aktivního učení, čtenářství a tvůrčímu psaní, formativnímu hodnocení, třídnímu managementu, plánování výuky, projektovému vyučování, reflexi pedagogické práce, mentoringu, kolegiální podpoře apod. Společně s kolegy z týmu průvodců Ředitel naživo obsahově vyvíjí a zajišťuje program dvouletého výcviku pro vedení škol a v Eduzměně má obsahově na starosti program Otevíráme dveře kolegiální podpoře aneb Hledáme pedagogy-lídry.