„Je čím dál těžší přimět děti, aby plnily úkoly. Vidíme, že jsou unavené. A učitelé jsou na tom úplně stejně. Řekla jsem si, že vůbec nebudu řešit to, co bych měla s dětmi probrat, ale to, čeho jsou schopny. A je mi úplně jedno, že měly dělat něco jiného. Je pro mě důležité, aby uměly základy a cítily se v nich dobře,“ říká v rozhovoru ředitelka Základní školy ve Zruči nad Sázavou Ivana Stará. Ta rozhodně nesedí v prázdné škole s rukama v klíně a uvědomuje si, že až se děti vrátí do školy, budou potřebovat podporu. Rodičům a učitelům nabídla školní psycholožku, podílí se na vzniku ojedinělého Týmu duševního zdraví, který bude složen z odborníků a bude působit nejen v její škole, ale i na dalších v kutnohorském regionu.
Jak u vás děti zvládají distanční výuku?
Děti jsou poměrně apatické a je čím dál těžší je přimět k tomu, aby plnily úkoly. Přihlašují se skoro všichni, ale vidíme, že jsou unavené. A já se jim nedivím. Až se vrátí do školy, tak nejdůležitější bude, aby se nějakým způsobem podporovala jejich vzájemná komunikace a celá komunita. Myslím si, že to bude spíš o vztazích než o nějakém učení.
Jak jsou na tom učitelé?
Samozřejmě jsou také unavení, sedí dlouho před obrazovkou, musejí stále vymýšlet něco nového, aby to nebylo stereotypní. Na druhou stranu, měli jsme teď školení ohledně sdíleného disku, který jsme si zařídili s Elixírem do škol a viděla jsem, kolik nových aplikací se naučili používat. Na dobrovolnou akci se přihlásilo čtyřicet učitelů a asistentů, to mi dělá radost. Uvědomila jsem si, jak důležité je sdílení v rámci školy mezi pedagogy. Během tzv. mapování (pozn. průzkum, který na školách spustila Eduzměna) se nám tato aktivita ukázala jako jedna z cest, jak rozvíjet učitelský sbor. V současné době již velmi dobře funguje sdílení ve skupině zaměřené na formativní hodnocení a využití mobilních zařízení ve výuce.
Ubrala jste v posledních měsících ve výuce množství učiva?
Řekla jsem si, že vůbec nebudu řešit to, co bych měla s dětmi probrat, ale to, čeho jsou děti schopny. Takže s dětmi probírám nějakou látku a dokud sama necítím, že ji umí, tak nejdu dál. A je mi úplně jedno, že měly dělat něco jiného. Pro mě je důležité, aby základy byly pevné a ony se v nich cítily dobře. A myslím si, že většina kolegů prochází sebereflexí a probíhá u nich asi něco podobného. Vnímám také, že školství je v hrozném chaosu. Je v chaosu samo o sobě, kvůli epidemii a distanční výuce, kterou nikdy nikdo nezažil. Do toho vám uprostřed školního roku ministerstvo řekne, že pedagogická intervence není podpůrné opatření, nebo pošlou revizi Rámcového vzdělávacího programu. A to si připadáte jako Alenka v Říši divů, že to nemůže být realita. A je to realita. My nevíme, co nám za týden přistane v datové schránce a čím nás ministerstvo zase překvapí. Člověk chce být tím pedagogickým leaderem. Chci, aby děti byly šťastné ve škole. Ale být leader v tomhle, co zažívám, to opravdu nejde.
Jaká je situace dětí ze znevýhodněných rodin?
Vybavili jsme je počítači, ale samozřejmě problém je v tom, že když se nepřipojí, tak s tím neuděláme skoro nic. Teď mám radost, protože jedna holčička, která na jaře neměla notebook a pak ho od nás dostala, se nyní připojuje a je šťastná, protože může být online. Takže to funguje individuálně. A pokud je dítě podporované rodičem, tak to jde výborně.
Máte možnost zjistit, jak jsou na tom děti psychicky?
To asi nemáme. Pravda je, že máme externí školní psycholožku, která má teď klientů spoustu. Moje děti, učitelé a rodiče vědí, že pokud by někdo chtěl využít tuhle službu, tak může, což je skvělé.
U vás ve škole bude fungovat poměrně unikátní Tým duševního zdraví. Co přesně to pro vás bude znamenat?
Na Kutnohorsku vzniknou dva týmy duševního zdraví. Jeden z nich bude mít kancelář přímo u nás, druhý bude na Základní škole Kamenná Stezka v Kutné Hoře. V týmu bude speciální pedagog, psycholog, klinický psycholog a pedopsychiatr. Budou tam i sociální pracovníci a zdravotní sestry. Pro mě je hrozně důležité, že to bude tým spolupracujících lidí s jedním cílem, a to podpořit duševní zdraví dětí. Projekt je také zaměřený na vzdělávání učitelů, osvětu mezi rodiči a veřejností. Jsem moc ráda, že v tomto regionu budou odborníci, kteří budou pomáhat konkrétním dětem nebo i jejich rodinám, pokud budou mít nějaký problém.
V čem se to liší od situace, kdy máte ve škole psychologa a speciálního pedagoga?
Tento tým bude schopen pracovat s mnohem závažnějšími diagnózami. Školní psychologové a speciální pedagogové pracují s klasickými poruchami: učení, chování, atd. Ale tento tým má i pedopsychiatra nebo zdravotní sestru z oboru psychiatrie a budou schopni už řešit složitější diagnózy a vůbec podporu dětí. A také učitelů. Protože je známo, že po nás učitelích se chce, abychom uměli spoustu věcí z hlediska práce s dětmi s handicapy, a to je dnes velká skupina dětí. Jenže když jsem chodila na vysokou školu, tak mě nikdo nic takového neučil. A teď to mám umět. Mám si umět přečíst doporučení z poradny a mám rozumět diagnózám. To je práce na dlouhou dobu. A proto první a velmi důležitou věcí je osvěta. Učitel musí pochopit, že se s takovým dítětem musí naučit pracovat. Protože stále je tu skupina lidí, která říká: „Máme tady speciální školy, kde na to byli odborníci. Proč nejsou tam?“ A proto tu máme Tým duševního zdraví, který bude dělat osvětu, aby bylo jasné, že tyto děti mají právo být v běžných školách, protože tu budou lidé, kteří s nimi umějí pracovat. A ti lidé, kteří s nimi budou pracovat, budou vědět proč.
Mluvila jste o osvětě pro učitele, co to znamená pro vás?
Upřímně, abyste dítě dostala na vyšetření k pedopsychiatrovi, to je na dlouho. Jako ředitelka musím řídit poměrně velkou instituci a pak řeším, že mi učitelka třikrát za týden přijde s tím, že Péťa Novák má stále nějaký problém. A my mu nedokážeme pomoct. Protože ten chlapec potřebuje vyšetření na dětské psychiatrii, kam ho nedokážete půl roku dostat. A má stavy, při kterých s ním nikdo z nás není schopen pracovat. A pro mě je přínosné, že se tyto děti dostanou na vyšetření třeba za měsíc. Když víme diagnózu, můžeme spolupracovat s rodiči a vytvořit podmínky, které tomuto dítěti pomohou.
Počítáte s tím, že tento tým pomůže při návratu dětí do škol?
Já si myslím, že nikdo nevíme, co bude, až se děti vrátí do škol. A nejhorší na tom je, že ani nevíme, kdy to bude. A čím je ta doba delší, tím bude dopad na všechny daleko horší. Důležité je, že specialisté mobilních týmů duševního zdraví tady v regionu budou a díky své odbornosti a zkušenostem našim dětem a nejen jim budou moci pomáhat.
Martina Kopecká