Suchdolští deváťáci se přes rok snažili koupit pro svoji školu šatní skříňky. Nakonec se na chodbě objevily. Jenomže bez nich, ne pro ně a už týdny postávají na chodbě nevyužity. Dohra projektu Řešíme společnou výzvu v ZŠ Suchdol nabízí inspiraci v několika rovinách.
Před časem mi kamarádka vyprávěla příběh z dětství, kdy si dlouhou dobu šetřila na vytouženou panenku. Měla krásné šaty, daly se jí česat vlásky – a kamarádka na ni trpělivě střádala korunky. Jednoho dne se její babička vydala na výlet do NDR a v tašce jí přivezla: vytouženou panenku! S jakými pocity myslíte, že ji kamarádka přijala?
Do obdobné situace se koncem školního roku dostali deváťáci ze základní školy v Suchdole, kteří se zapojili do projektu Eduzměny Řešíme společnou výzvu. Cílem tohoto programu je vést děti k samostatnosti, posílit jejich rozhodovací dovednosti či schopnost spolupráce. Zjednodušeně řečeno, jednotlivé třídy dostanou možnost zvolit si, co by chtěly ve své škole samy zkusit změnit či zařídit, a nadační fond je pak podpoří přítomností mentora, který spolupracuje s jejich učitelem, a finanční podporou až 10 tisíc korun, aby svůj nápad mohly uskutečnit.
Nebylo úplně příjemné, že náš plán padnul, ale strašně moc jsme se na projektu naučili.
Suchdolští deváťáci byli jednou z tříd, které se na projektu podílely nejdéle – více než rok. Rozhodli se, že zkusí pro svoji školu zařídit nákup šatních skříněk, protože v Suchdole má celá škola věci uložené ve dvou stísněných místnostech. Za dobu projektu si prožili několik karambolů, ztrátu motivace a ve finále i velké zklamání, když plánovaná benefice na podporu nákupu skříněk neklapla. Při závěrečných prezentacích tříd zapojených do Řešíme společnou výzvu v GASK ale projekt hodnotili jako velmi užitečný. „Nebylo úplně příjemné, že náš plán padnul, ale strašně moc jsme se na projektu naučili,“ zaznělo při prezentaci.
Když se nicméně šla autorka těchto řádků po ukončení prezentací deváťáků doptat na jejich pocity, naštvaně oznamovali: „Skříňky škola nakonec koupila! Akorát že bez nás, ne pro nás a v chodbě stojí už několikátý týden nevyužité,“ stěžovali si. Škola tedy také koupila „vytouženou panenku“, na rozdíl od mojí kamarádky ji ale deváťáci ani nedostali. „V podstatě to popřelo celoroční práci těch dětí, jejich energii, důvěru, v duchu ‚vy děti to nezvládnete, ale my ve vedení ano‘,“ komentuje situaci mentorka Eduzměny, která se suchdolským projektem pomáhala, Michaela Dobešová.
Dospělí mají tendenci dětské projekty nebrat tak úplně vážně a vnímat je, jako že děti dělají něco ‚jen jako‘.
Při závěrečné reflexi projektu se tak u dětí skloňovala slova „hořkost“ a „naštvání“, ale ani ne tak proto, že peníze sami nevybraly, nýbrž kvůli vyústění projektu. „Odráží to obecnější přístup dospělých k dětem,“ komentuje situaci Zuzana Demlová z platformy uMĚNÍM, která se podílela na metodice programu Řešíme společnou výzvu. „Dospělí mají tendenci dětské projekty nebrat tak úplně vážně a vnímat je, jako že děti dělají něco ‚jen jako‘.“ Deváťáci přitom chtěli nakoupit naprosto reálné skříňky a zcela vážně na tom celý rok pracovali.
Říct to
Jak velká frustrace u dětí vznikla, bohužel k vedení školy neprobublalo. Deváťáci své pocity vedení školy naplno neřekli a s ředitelkou o nich nemluvila ani mentorka projektu Dobešová. „Dozvěděla jsem se o zakoupených skříňkách až od dětí, s paní ředitelkou jsem to neprobírala,“ říká. „Řešili jsme v té době přípravu na závěrečné prezentace v GASK, byl to celkem stres a nedošlo mi, že bych si o tom s ní měla jít promluvit,“ říká.
Frustraci svých svěřenců podcenil i učitel Jaromír Horký, který se projektu celou dobu účastnil. „Působilo to zvláštně, jak se to tam najednou objevilo,“ přiznává s tím, že pořízení skříněk nekonzultoval a šlo o „sólovou akci vedení“, kterou ale chápe. „Po válce se čekal příliv ukrajinských žáků, tak paní ředitelka využila nabídky a rychle je ze dne na den nakoupila,“ říká. To ostatně potvrzuje i ředitelka Novotná. „Nedošlo mi, že je to tak popudí,“ říká. Nákup skříněk v rámci projektu deváťáků jí prý dával smysl a byla by ho ráda podpořila i finančně. „Žádali jsme zřizovatele o navýšení rozpočtu, ale nevyhověl. Zároveň narostly ceny energií, otáčíme teď jako škola každou korunu,“ vysvětluje. S tím, jak na jaře přišlo na Kutnohorsko hodně Ukrajinců, chtěla se škola zároveň připravit na možnost, že jich na škole větší množství přijmou. „V ne úplně dalekých Zbraslavicích bylo ubytovaných sto lidí, zbraslavická škola byla přeplněna po střechu a řešila se i varianta, jestli jich k nám třeba dvacet nepřijde,“ vzpomíná.
Začátkem dubna se pak škole ozvala jedna firma s nabídkou, že u ní měla jistá soukromá škola zadané skříňky, které ale nakonec odmítla. Nabízeli je Suchdolu se slevou 50 %, ale s tím, že na rozhodnutí bylo 24 hodin. „S ohledem na naši finanční situaci jsem se je rozhodla pořídit a provizorně je umístit na chodbu, potřebovala jsem nějak vyřešit, jak těm očekávaným ukrajinským dětem zajistit zázemí,“ říká Novotná a při prohlídce školy ukazuje dvě místnosti šaten, které skutečně působí přeplněně.
Ubytování ve Zbraslavicích bylo nakonec z větší části rozpuštěno a na školu do léta skoro žádné ukrajinské děti nepřišly – několik jich má nastoupit až v září.
Co s tím
„Pro mě byly ty dvoje skříňky dvě oddělené věci. Byl závěr roku, řešila jsem tisíc jiných věcí,“ říká Novotná a i v době desetiminutového rozhovoru s Eduzměnou drnčí ředitelnou třikrát telefon. „Je ale bohužel pravda, že jsem to těm deváťákům v celé této šíři nevysvětlila,“ dodává.
A neudělal to ani učitel Horký. Se žáky se o skříňkách letmo bavil, řekl jim, že jsou určeny pro Ukrajince, úplně do hloubky nákup ale neprobírali. „Mně to v tu chvíli nedošlo, že jsou až tak zklamaní,“ říká. „Když se o tom ale tak teď spolu bavíme, uvědomuji si, že mi to uniklo, že jsem to s nimi měl probrat. Rozhodně to s nimi ještě proberu,“ dodává Horký.
A co bude s nakoupenými skříňkami? Dostane je jedna ze tříd, kde je 18 dětí, a tak se do nich dobře vejdou. „Deváťáků je 15, bývali by se do nich tedy také vešli, ale přišlo mi zbytečné je teď na jeden měsíc stěhovat. Promluvit jsem s nimi ale asi měla, ještě to udělám,“ slibuje Novotná.
Proč problém na poli školy víc nekomunikovaly samy děti, se nepodařilo zjistit, protože v průběhu vzniku článku začaly školní prázdniny a děti už na pokusy Eduzměny o spojení nyní nereagovaly.
Na celé situaci je paradoxní, že vedení školy projekt jinak podporovalo. Nejen tím, že s projektem Novotná souhlasila, ale i vlastní aktivitou. „Paní ředitelka v té třídě učí češtinu a napsala s nimi třeba e-mail České spořitelně a dalším firmám se žádostí o finanční podporu, pomáhala jim psát texty na Donio, v informatice zase mohli dělat plakáty,“ popisuje mentorka Dobešová. To potvrzuje i Horký: „Nebyl problém na projekt dostat hodinovou dotaci, někdy i v hodinách kolegů.“
Já si z tohoto projektu odnáším, že péče o vztahy a vnímání druhých je někdy více než ‚něco‘, za čím se zrovna ‚ženeme‘ vlivem všech různých povinností, doma, ve škole nebo třeba v práci.
Stále se zkrátka učíme – ať už jsme děti, nebo dospělí. „Já si z tohoto projektu odnáším, že péče o vztahy a vnímání druhých je někdy více než ‚něco‘, za čím se zrovna ‚ženeme‘ vlivem všech různých povinností, doma, ve škole nebo třeba v práci,“ uzavírá mentorka Dobešová. Člověk pak třeba nepořídí od něj nechtěnou panenku.
- Chcete se se svojí třídou také zapojit do programu Řešíme společnou výzvu? Program je otevřený pro další třídy. Více informací tady.
