„Školy nemají potřebu vnímat děti jako partnery. Nevidí, že škola může dobře fungovat jen v případě, že se tam děti budou cítit dobře. Že jim to může pomoct. Stále vidí děti jako ty, co do vzdělávání nemají co mluvit,“ říká průvodkyně Eduzměny Jitka Gabašová. Rozhovor s ní poodhaluje, jak nelehké je měnit české školní prostředí, jak školy reagují na výzvu ke změnám, jakou roli v tom sehrává konzervativní přístup některých rodičů, kteří ještě stále vyžadují výchovu k poslušnosti, a svým způsobem odpovídá i na otázku, proč se změny v českém školství dějí tak pomalu, a proč i ta sebelepší koncepce bez přímé podpory ředitelů a učitelů, nevnese čerstvý vzduch do tříd.
Jste průvodkyní na sedmi školách na Kutnohorsku. Co přesně je vaším úkolem?
Jedna z kolegyň to hezky pojmenovala ve svém videu, které s námi, průvodci, sdílela. Řekla, že se cítí být „agentem změny“. A takhle to vnímám i já. Ale je pravda, že jiná průvodkyně nesouhlasila a tvrdila, že školu můžeme posouvat jen do té míry, jak chce ona sama. Což je také důležitý názor, který respektuji.
Jak spolupracují školy, které máte na starosti?
Z těch sedmi škol jedna téměř nespolupracuje, pak mám dvě méně spolupracující školky, jednu školu, která je na poloviční cestě, pak další, která velmi spolupracuje, ale nebere dostatečně v potaz žáky a jejich potřeby. Což ovšem nebere skoro žádná. Potom mám jednu školu, kde to funguje velmi dobře a kde jsou se změnami nejdál, hodně na sobě pracují, přistupují ke všemu velmi poctivě a ode mě potřebují podporu jen v tom smyslu, že za nimi stojím a když pochybují, tak je povzbudím. A v tom si myslím, že Eduzměna sehrála velkou roli, protože podporuje stejné principy.
Často školy říkají: „My nic nepotřebujeme, nic nechceme, nic nejde.“ Takže někde začínáme těmi malými věcmi a čekám, zda se třeba chytnou učitelé. Což se většinou děje.
Co přesně si mám představit pod tím „agentem změny“?
To je člověk, který do školy přináší trochu té své agendy, ale dělá to velmi diplomaticky a vnímavě. Je proaktivní. Není to jenom ten, kdo reaguje na přání školy. Nevadí mi, že zasahuji jednorázově, ochutnávkou školení nebo nějakou inspirací. Každý takový vstup může zažehnout jiskřičku, kterou je pak samozřejmě potřeba dál živit. Často školy říkají: „My nic nepotřebujeme, nic nechceme, nic nejde.“ Takže někde začínáme těmi malými věcmi a čekám, zda se třeba chytnou učitelé. Což se většinou děje. Sice se třeba stane, že ředitel uvolní učitele na školení a souhlasí s tím, aby se vzdělávali, ale dál to chce dělat postaru. To je vždycky strašná rána. A podle mého takové jednání spěje k vyhoření učitelů. Když se učíte něco s nejlepším úmyslem, ale vždy narazíte, protože to nemůžete aplikovat, tak to učitele vrací hodně zpátky do pasivity. Pozoruji to, když dělám rozhovory s učitelkami. Říkají: „Já se snažím o formativní hodnocení, ale pak to stejně skončí u toho, že musím známkovat. A dívám se na to, jak to dítě špatně nese, protože se poměřuje s těmi ostatními a jejich známkami.“
Jak vás školy přijímají?
Téměř na každé škole vnímám tři skupiny. Jedna, která mě přijímá, chce změnu větší, pak je další, která vyčkává a nechává se případně strhnout na tu či onu stranu, a pak je tam skupina odmítačů. Třeba na jedné střední škole se to projevovalo tak, že učitelé odvraceli zrak, když jsem mluvila a dělali, jako by tam nebyli. Já jsem si toho nevšímala, protože jsem mluvila ke všem. Ale tak se poznají ti, kteří mě vnímají jako někoho, kdo jim narušuje jejich klid a koho nepotřebují, protože přece už všechno vědí. Jinak vnímám mateřské školy. Tam panuje určitá nepolíbenost.
V čem?
Řeknu vám jeden příklad. Občas se účastním různých slavností ve školkách i školách. Zúčastnila jsem se slavnosti jedné mateřské školky. Viděla jsem, jak tam krásně funguje komunita. Malá vesnice, relativně malá školka, pár učitelek, které znají jménem všechny děti a jejich rodiče. Když některé dítě ztratí hračku, všichni vědí, komu patří. Takže si řeknete: Co je potřeba v takové školce měnit? Přece funguje. Ale pak, když se podíváte na ty děti, tak zjistíte, že jsou hodně pasivní. Třeba měly během slavnosti vyrábět hračky s rodiči a celá tato aktivita byla pevně řízená: „Teď uděláte tohle, rodiče udělají tohle, ty to podržíš...“ A ty děti tam jenom stály a koukaly. „Můžeš si sníst buřtíka, ale tady si sedni, já ti ho opeču.“
Je to cesta, která bude trvat velmi dlouho a je to ze všech stran hodně zakonzervovaný systém. I ze strany rodičů, kteří nic jiného nepoznali, takhle je to pro ně správné. Poslušné dítě je pro ně obraz dobře vedeného dítěte.
Tohle je dost běžný model v mnoha školkách, ne?
Ano. A tohle si myslím, že je potřeba změnit. Ale uvědomuji si, že když do toho začnu vrtat, tak je možná úplně rozložím. A mám z toho strach. Je to cesta, která bude trvat velmi dlouho a je to ze všech stran hodně zakonzervovaný systém. I ze strany rodičů, kteří nic jiného nepoznali, takhle je to pro ně správné. Poslušné dítě je pro ně obraz dobře vedeného dítěte. V další mateřské školce, kde jsem se také účastnila slavnosti, paní učitelka vyráběla, rodiče to od ní okukovali, děti něco přidržovaly. A než se začalo tvořit, děti nesměly udělat rychlejší pohyb. Paní učitelka byla velmi vstřícná, ale stále to bylo o tom: „Frantíku, neběhej. Zklidni se. Běž si uklidit autíčko.“ Pro mě bylo těžké to vidět, protože to vlastně znamená: „Nehejbej se, nejlepší bude, když o tobě neuslyším.“
Někde jsou na slovo „změna“ opravdu citliví. A musím si dávat pozor na slovník. Někteří slyší jen na slovo posun.
Jak moc vlastně chtějí ve školách změnu?
Někde jsou na slovo „změna“ opravdu citliví. A musím si dávat pozor na slovník. Někteří slyší jen na slovo posun. Jednou mi to ujelo, řekla jsem slovo změna a už jsem slyšela: „Ale my všechno děláme dobře, my žádnou změnu nepotřebujeme.“ Pak jsou školy, které nepotřebují změnu, ale potřebují pomoc. A slyší i na tu finanční podporu. Třeba v jedné školce, kde jsem i mapovala, vyplynulo, že si paní učitelky přejí učit venku. Tak jsem jim poslala nabídku jedné organizace na desetitýdenní online kurz. Měla jsem to už vyzkoušené z jiné školy, kde se to moc líbilo. Po dvou lekcích se ke mně doneslo, že paní učitelky nebyly spokojené. Neřekly mi to však přímo a když jsem si pak chtěla domluvit schůzku s paní ředitelkou, řekla mi jen, ať nejezdím, že kurz, který jsem nabídla, byl k ničemu. Tak jsem hned zjišťovala, co se stalo. A zkrátka jsem podcenila úroveň jejich připravenosti učit se samostatně, potřebují vést. Takže jsem se domluvila s lektorkou, která byla ochotná jet se mnou přímo do té školky. A když jsem to pak volala do školky, že bychom tohle mohli nabídnout, tak mi paní učitelka řekla: „No, já v tom online kurzu pokračuju. Docela už jsme si z toho i něco vybraly.“ Nastal tam nějaký vývoj. A já teď budu muset další věci nabízet opatrněji.
Co všechno ještě pro školu můžete udělat?
Jako průvodce se snažím získat od nich co nejširší povědomí o tom, co by té škole mohlo pomoct a potom jim doporučím vzdělávání. Vyzvala jsem další průvodce, abychom sdíleli například dobré vzdělávací tipy pro školky. A jako průvodce bych ráda věděla, když tady máme vizi Eduzměny, ke které chceme, aby školy směřovaly, které ty programy nasadit prioritně, které jsou pro posun školy obzvlášť důležité. Protože pokud nebudou na dobré úrovni vztahy a pokud nebude ve škole bezpečné klima a děti se budou bát, tak pro ně stejně nějaké aktivizační metody a techniky nebudou mít smysl. Je to hodně těžké, vím, že nesmím překročit nějaké hranice a říkat jim, co mají dělat. Ale zároveň nechat to úplně na nich může znamenat, že se nestane vůbec nic.
Je tohle hledání správné míry pro každou školu to nejtěžší?
To je úplně nejtěžší. Nepřekročit kompetence průvodce a přitom vystihnout, v čem je dobré školu podpořit. Jak pomoci otevřít škole oči, odkrýt tu slepou skvrnu.
Nevědí, že z dětí vychovávají nesamostatné bytosti, které neumí samostatně uvažovat, nebudou schopné občansky fungovat. A nemají potřebu vnímat děti jako partnery.
Co je těmi slepými skvrnami ve školách?
To je stav, kdy vedení, učitelé neví o tom, že neví. To je příklad té školky, o které jsem mluvila. Oni nevědí, že z dětí vychovávají vlastně nesamostatné bytosti, které neumí samostatně uvažovat, nebudou schopné občansky fungovat. Nebudou mít schopnost udělat si svůj vlastní názor a argumentovat, protože celý život byly zvyklé, že je někdo řídí. Já neříkám, že všichni mají být řídící pracovníci. Ale i u popeláře nebo prodavačky poznáte, jestli samostatně myslí. Další slepou skvrnou je, že školy absolutně nemají potřebu vnímat děti jako partnery. Nevidí, že škola může dobře fungovat jen v případě, že se tam děti budou cítit dobře. Že to může pomoct i jim, že se i oni mohou nakonec cítit lépe. Tuhle souvislost nevidí. Stále vidí děti jako ty, které do vzdělávání nemají co mluvit.
Některé školy si už začaly tvořit, s vaší pomocí, rozvojové plány. Jakým způsobem se daří dostat k jednomu stolu ředitele, učitele, děti a rodiče?
Mohu mluvit jen za svých sedm škol. V jedné se to daří, v jedné částečně. U těch dalších to zatím nevidím.
Jaké jsou ty důvody, proč se školy nechtějí otevřít dialogu s dětmi a rodiči?
Obecně vidím, že to je vždycky hodně na osobnosti toho, kdo školu vede. Pokud ji vede zralá osobnost s nepříliš přebujelým egem, je šance, že se otevře. Pro vedení je změna vždycky ohrožující. Když by přizvali rodiče, mohou vznikat konflikty, které by školu zatěžovaly. Občas je to i o čase, o práci navíc. Částečně také o tom, že to školy ještě neumí. A také často nikdy o ničem takovém neuvažovaly. Je to pro ně něco absolutně nepředstavitelného. Často se vedení nebaví ani s učiteli. A pokud jde o rozvojové plány, některé vůbec nevědí, co po nich vlastně chci. Samozřejmě začínáme u vize, některé školy totiž neměly vizi. To jsme zvládli i se školou, která s námi spolupracovala jen formálně. Jenže taková škola to pak zase nebere za své, protože jsme ji k tomu v podstatě dovedli. Samozřejmě, že školy, které měly vizi, jsou dnes dál.
Čím se vám daří lidi přitáhnout a získat?
Mám pocit, že mou silnou zbraní je to, že školní prostředí dobře znám, že se dokážu vcítit do jejich problémů. Jdu na to velmi kladně a moc netlačím. A zároveň říkám, co je potřeba, abychom se posunuli dál. Ale zatím je to příliš krátká doba. Pořád mám nad sebou Damoklův meč a mohou mi říct: už nejezděte.
To působí zakonzervovaně.
To je. Půlka z těch mých škol je konzervativní, ano.
Jakou výhodu to pro školu má, když se otevře spolupráci s rodiči a dětmi?
Výhoda to bude pro děti, protože se ve škole budou cítit lépe. Jejich hlas by byl slyšet, mohly by mít svobodnější klima. Malé děti by se učily samostatnému přemýšlení, vychovávali bychom sebevědomější osobnosti. Kdyby se od malička učily, že se vede dialog, učily by se komunikovat. Nebylo by to o tom: „Teď se učí tohle, a všichni musí jenom poslouchat. Nejvyšší hodnotou je poslušnost a dialog není možný.“ Jedna škola si to dokonce chtěla dát do své vize.
Že chce poslušné děti?
Ano. A to jsme jim opravdu rozmluvili. Ale stejně to vidím tak, že se změna podaří. Ta cesta bude různě dlouhá u různých škol a výsledek bude různý, ale nějak se to podaří. Pro mě hlavní otázkou je, jak můžeme my z Eduzměny pomoci tomu, aby školy trochu víc vnímaly děti.
Nacházíte odpověď?
Já ji hledám. Snažím se, když do té školy přijdu, učitelům říkat: „Já bych se moc ráda představila dětem, mluvila s nimi.“ Ale není to jednoduché. Včera mě učitelky s sebou nechtěly vzít do hodiny, poprosila jsem a zůstala bez odezvy. K dětem jsem se dostala, jen když jsem mapovala jejich potřeby.
Co děti potřebují na „vašich“ školách?
Potřebují místo pro sebe, nějaký koutek. Potřebují lepší vztahy s učiteli. Na jedné škole by potřebovaly děti méně stresu, více her. Byly úplně nadšené z toho, že jsme si hráli. Potřebovaly by větší vstřícnost ve fyziologických potřebách, jíst a pít, když potřebují. Nebo začínat školu později, protože začínají velmi brzo. Děti jezdí do školy unavené, reflektují to i učitelky. Ale nebylo síly, která by s tím pohnula.
Co to znamená, že začínají brzo?
V 7:15.
To jde?
Škola nemá určeno, v kolik musí začínat, to je plně v kompetenci školy. Přestože jsme pro změnu času získaly nakonec i paní učitelky, neprošlo to. Na vesnici pracují rodiče od šesti hodin do dvou. Tak jsme navrhli družinu od 6:15, ale stejně jsme neuspěli. Všichni se vyjádřili a skončili jsme u paní ředitelky, která řekla, že se k tomu nebude vyjadřovat a vydá stanovisko. A to bylo, že škola bude od 7:15.
Jaké jsou vaše možnosti v takové situaci?
Žádné.
Není to jen první fáze, kdy se vyvalí problémy, je to pro ředitele nepříjemné, najednou vidí i učitelé víc?
Na některých školách ano. Závisí to na vedení, na tom, jaké má vedení vztahy s učiteli. To poznáte snadno. Když třeba někde učitelé slepě poslouchají ředitele a podřizují se. Vidíte, že za to ale platí obrovskou cenu. Myslím, že tam je pak patrná frustrace a někdy i vyhoření.
Co potřebují učitelé?
Vzdělávat se. Ale jsou zvyklí se vzdělávat tak, že jedou na odborné školení. Práci sami na sobě v tom smyslu, aby byli otevřenější, vnímavější, aby dokázali lépe naslouchat, nevnímají jako vzdělávání. Takhle to nevidí. Oni se něco naučí, co potom přinesou do třídy, nějaké cvičení, aby zvýšili gramotnost dětí. Učitelé mají také rezervy v oblasti reflexe a sebereflexe. Někteří neznají základní psychologické pojmy. Je to začarovaný kruh, který začíná na pedagogických fakultách a v nedostatečné praxi.
Od koho je tedy nutné začít? Bavíte se s učiteli, nebo se vaše pozornost soustředí na ředitele?
Pro mě je klíčová postava ředitele. Ale neznamená to, že když začnu pracovat s ředitelem, že se něco změní. Ředitel je hotový člověk a já mu nemohu nic nařizovat. Jenom zjišťuji, kde zrovna stojí a jestli s ním mohu navázat dialog. Pak se chci dostat k dalším učitelům, což se mi na některých školách daří. Ale tam, kde vztahy nejsou dobré, tam se dostávám k učitelům velmi těžko.
Eduzměně stoprocentně věřím. Je to to nejlepší, co jsem zatím potkala. Je tu skutečná naděje něco změnit.
Co ještě slyšíte ze škol?
Slyším, že trošku zdržuju. Tak se zeptám: „Co vás teď trápí?“ A jen poslouchám. Myslím, že cesta vede přes pomoc v nepedagogických činnostech. Dobře znám německý systém školství, tam je ředitel hlavně pedagog, administrativy má daleko méně. U nás je ředitel manažer pro všechno. Má obrovskou zodpovědnost. Navíc když se po něm někdo bude chtít vozit, že v něčem pochybil, např. ve financích, může ho zřizovatel odvolat.
Jste překvapená? Představovala jste si, že to půjde lépe?
Nejsem překvapená. Já Eduzměně stoprocentně věřím. Je to to nejlepší, co jsem zatím potkala. Je tu skutečná naděje něco změnit.
Vaše práce vyžaduje velkou dávku diplomacie. Lze na takovou pozici vlastně sepsat nějaký manuál?
Ne, vůbec. To se nedá. A také je pravda, že se strašně bojím nějakého přešlapu. Bojím se, že to někde přepísknu. Uvědomuji si, že si nemůžu myslet, že to všechno zvládnu tím, že budu aktivní a že je budu podporovat. Někdy prostě nechtějí, a musím počkat. Ale myslím si, že je třeba pracovat se všemi školami, i s těmi, které zrovna teď nechtějí.
Proč?
Aby se ty nůžky mezi jednotlivými školami nerozevíraly ještě víc. Je důležité mít alespoň povědomí o tom, co se na těchto školách, které nechtějí spolupracovat, děje. Hledat skulinky.
Co se učíte vy díky této práci?
Že se musím ještě sama dál učit, právě v kladení otázek, v naslouchání, v respektování toho, co a jak školy dělají.
Kolik času strávíte v jedné škole?
Můžu tam být maximálně jednou za měsíc, častěji by to pro ně nebylo únosné, mají toho hodně. Ale jsem tam pak celé dopoledne, takže například mluvím s ředitelkou, pak jdu do sborovny, případně zpět k ředitelce, k zástupcům, promluvím s výchovnou poradkyní. Někde bych zůstala i déle, ale pokud nesouhlasí, abych šla do hodin, nemůžu je nutit. Stále usiluji o to, abychom se dostali k tvorbě rozvojového plánu.
Jak byste popsala klima ve školách? Třeba v těch sedmi, které máte?
Je to různé. I v těch nejvíce spolupracujících školách je propast mezi učiteli a žáky. Stále tam slyšíte: my a oni. V některých školách je ještě dost stresu. Ale už se pracuje na jeho odbourávání. Někde více, jinde méně. Zažila jsem hodinu ve třídě, která byla hodně stresová. Děti běhaly k tabuli, aby rychle plnily úkoly. Zároveň se nesměly v hodině bez vyzvání ani pohnout. Mám ale i školu, kde místo zvonění zní hudba. Navštívila jsem třídy, kde hrají celoroční hru, která se jako červená nit táhne celým školním rokem.
Je kontrola ve školách silná?
Je hodně silná. V podstatě bych řekla, že ve všech mateřinkách, které mám. Myslím, že to částečně souvisí i s tím, že se bojí svobody, protože cítí za děti velkou zodpovědnost. Slyšela jsem několikrát větu, že jsou jednou nohou v kriminále. To je realita. Když dojde na nějaký problém, tak to učitel odskáče.
Co vás na pozici průvodce nejvíce překvapilo?
Trošku mě překvapil ten chaos, nebo řízený chaos, který s sebou nese práce v učící se organizaci. To s sebou nese také stres. Musím se s tím učit pracovat. Uvědomovat si, že stále hledáme cestu a že se stále něco mění. Že všechno vzniká nově. Že neexistují žádné vyšlapané cesty. Na druhou stranu, mám nějakou vlastní pedagogickou zkušenost, těžko se mi dařilo jako samotné učitelce něco měnit. Teď mám daleko silnější podporu a mohu podněcovat změny.
Co byste chtěla, aby se povedlo v těch školách, kde působíte?
Aby děti nezažívaly tolik stresu. Aby viděly užitečnost a smysl v tom, co se učí. Aby jim ve škole bylo dobře a chtěly tam trávit čas třeba i po vyučování. Aby z nich vyrostly osobnosti se zdravým sebevědomím, které se vyznají sami v sobě. Aby se z nich stali lidé, kteří nebudou tak zahleděni jen do sebe, ale budou umět přijmout i občanskou zodpovědnost.
Je podle Vás reálné, aby se ta nejbližší škola stala tou nejlepší?
Myslím, že se to nepodaří úplně stoprocentně. Vnímám tu riziko, že se nůžky mezi školami mohou do jisté míry rozevřít. Jako průvodce cítím limity v tom, co mohu a co nemohu ovlivnit. Nemám žádné mocenské nástroje, mohu jen budovat důvěru a diskutovat s učiteli a vedením školy o tom, co by jim i dětem ve škole pomohlo. Máme sice nějakou podporu od ministerstva, ale to nestačí. Nemůžeme nijak ovlivnit, kdo školu vede a jaké zaujímá postoje ke změnám. I osvícený ředitel musí pracovat s pedagogy, kteří jsou na škole třeba už dlouho, lidsky si s nimi rozumí, ale je těžké je přimět k nějaké změně. Navíc někdy i ze strany rodičů slyšíme, že není třeba výuku měnit, protože oni takovouhle školu taky absolvovali a nyní jsou spokojení a úspěšní. Proti něčemu takovému se těžko argumentuje.