Propojovat děti různého věku a školy různého typu. A taky třeba ukázat těm nejmenším, že i lidé se zdravotním postižením nebo něčím „jiní“ jsou normální. Právě to se podařilo v rámci jednoho z našich minigrantů.
Zahradou školky MŠ Radvanice se hemží asi třicet dětí. Kopají díry pro nové keříky, zalévají je, sází hrášek, stříhají zaschlé květy a rozdělávají oheň. Zahradní hadice se mění v „hada“, kterého s výskotem přeskakují, parným vzduchem stříká voda, další skupina se honí mezi borovicemi. Některé děti však měří metr a jiné metry skoro dva. Zahradu si totiž dnes s místními „školkáčky“ užívají i žáci ze speciální základní školy z Uhlířských Janovic.
Nestandardní pohyb či nemluvnost některých větších dětí tu nikdo neřeší a starší pomocníci zas ani nemrknou, když je ti mladší omylem třeba praští rýčem přes nohu. Jsou na sebe zvyklí. Obě školy spolupracují už mnoho let, pořádají například společné dílny nebo karneval. To potvrzuje i jedna ze starších dívek, Laura. „Vloni jsme tu byli třeba vyřezávat dýně, aby to tu měli hezké,“ chlubí se dívka.
Zdravé děti z nás bývají někdy nejdřív v šoku, ale pak vidí, že jim starší parťáci navzdory postižení s lecčíms pomůžou, zvyknou si na sebe a odchází už jako naši kamarádi.
Na dobré vztahy školka letos navázala a rozhodla se spolupráci díky minigrantu od Nadačního fondu Eduzměna ještě víc prohloubit. Školkové děti vyjely do Uhlířských Janovic, kde jim školáci ukázali třeba výstavku dřevin na své zahradě, vyrazily na exkurzi do Včelího domu a v rámci tématu „včely“ si školka pořídila i vyvýšený záhon.
Na to zareagovali rodiče a donesli do školky nejrůznější bylinky, takže se teď záhon vlní tymiánem, petrželí, šalvějí či měsíčkem. Následovala beseda o bylinkách a školkáčci si z nich společně také uvařili pomazánku nebo limonádu.
Celý projekt vrcholí právě dnešním společným sázením keřů. I zde rodiče „zafungovali“ – prvních jedenáct školka koupila a další tucet přinesli opět rodiče.
A právě s fyzickou prací přijely pomoci zase janovické děti. „Nikoho jsem nenutila, přijeli jen ti, kdo chtěli,“ říká janovická vedoucí učitelka Eva Nešporová a pochvaluje si, že toto je ta „pravá inkluze“. „Zdravé děti z nás bývají někdy nejdřív v šoku, ale pak vidí, že jim starší parťáci navzdory postižení s lecčíms pomůžou, zvyknou si na sebe a odchází už jako naši kamarádi,“ popisuje svoji zkušenost.
Malé děti často lidi s postižením vůbec neznají. Když pak někoho potkáme třeba na výletu, pláčou, bojí se. Naše děti, které znají děti z Janovic, to takhle nemají, vědí, že i lidi se zdravotním postižením jsou prostě normální.
Podobné akce zároveň podle ní mají obrovský přínos i pro „její“ děti. „Tohle jsou kluci, kteří si z předchozího vzdělávání často nesou stigma, že jsou ti slabší, ti horší. Když tady prožijí, že můžou někomu pomoci, že něco dokážou, úžasně jim to zvedá sebevědomí.“
Právě to mimo jiné oceňuje i ředitelka zdejší školky Petra Novotná. „Malé děti často lidi s postižením vůbec neznají. Když pak někoho potkáme třeba na výletu, pláčou, bojí se,“ říká. „Naše děti, které znají děti z Janovic, to takhle nemají, vědí, že i lidi se zdravotním postižením jsou prostě normální.“ Předsudky se zároveň možná bourají oboustranně. „Překvapilo mě, jak chytré už tak malé děti jsou,“ shrnuje dojmy z projektu školačka Laura.
V rámci minigrantu školka čerpala podporu ve výši 17 200 korun, které pomohly provázat učivo s reálným životem a propojit děti různého věku a různého druhu škol.
