Když se otevřou dveře podkrovní místnosti církvické školy, hledá člověk instinktivně ovladač od televize. Z někdejší počítačové učebny tu mnoho nezbylo, prostor spíše připomíná něčí obývák. Šest barevně sladěných sedacích vaků doplňují měkoučké koberečky a dva černé gaučíky, u stěny stojí knihovna, uprostřed malý stolek. A o to také šlo – vytvořit ve škole prostor, který umožní odpočinek, pohodlnější učení i trochu soukromí. Zdejší žáci jsou na něj právem hrdí – bez nich by totiž relaxační místnost nevznikla.
Na ZŠ Církvice funguje mnoho let žákovský parlament. Každý měsíc se obvykle dvakrát schází a každá třída v něm má nejméně dva zástupce, kteří se aktivně podílejí na chodu školy a pořádají nejrůznější akce. V minulosti například vyhlašoval „zvířecí den“ a soutěž o nejroztomilejšího mazlíčka, kdy si děti braly křečky či králíky do školy. Oblíbený byl i „únos učitelek“, kdy svázali ředitelku, „unesli“ učitelky a žáci plnili úkoly, s každou splněnou misí se jedna z pedagožek osvobodila. Může jít ale i o vážnější témata – tento rok třeba parlament přišel s nápadem na pořízení zrcadel na WC. „Je pro mě důležité, abychom školu tvořili společně, aby tu i děti měly právo rozhodovat,“ vysvětluje ředitelka školy Ludmila Hrušková.
Každý rok se „parlamenťáci“ zamýšlejí nad nějakým větším projektem. Vloni v zimě se měli zamyslet nad otázkou „Kdybych byl paní ředitelkou, učitelkou nebo školnicí, tak bych ve škole…“ Padla celá řada nápadů – zřídit hrací místnost s šachy, venkovní učebnu. Nakonec v hlasování zvítězil nápad přestavět tehdejší počítačovou učebnu na relaxační místnost. „Máme notebooky, takže pro výuku se moc nepoužívala,“ vysvětluje třeťačka Majda.
Najít jinou cestu
Začali kreslit plány, přemýšleli, jak by mohla vypadat. Zkusili projekt přihlásit do soutěže ČSOB, ale neuspěli. Vymysleli tedy společně s vedením školy fundraisingovou akci, kterou nazvali Umělecká vernisáž. Šli za starostou a poprosili ho, zda by jim obec půjčila kulturní dům a zda by to mohli vyhlásit rozhlasem. Starosta nejen že souhlasil, sám pak také na vernisáž přišel. A nebály se děti mluvit samy do rozhlasových tlampačů? „Ani ne, už jsem jednou v rozhlase mluvil, užil jsem si to,“ směje se páťák Máťa.
4. a 5. třída vyrobily na akci plakáty o hodině IT a hlasovalo se pak o nejlepším. Ve svém volném čase žáci vyráběli relaxační míčky na prodej a o výtvarné výchově vybrali obrázky, které pak na oné vernisáži dražili. Škola, do které chodí celkem 73 dětí, pak v půlce května zaplnila sál kulturního domu. „Trochu jsme se styděli, tančit před cizími lidmi je výzva,“ vzpomínají „parlamenťáci“. Prodávali cookies, tančilo se, předvedl se klub deskových her, legohrátky i kroužek vaření. Děti celou akci také uváděly. Peníze pak samy s paní ředitelkou přepočítaly. Vybraly 16 tisíc korun!
Každý rok se „parlamenťáci“ zamýšlejí nad nějakým větším projektem. Vloni v zimě se měli zamyslet nad otázkou „Kdybych byl paní ředitelkou, učitelkou nebo školnicí, tak bych ve škole…“
Hodně relaxačních míčků zbylo, žáci je prodávali ještě ve škole a přibylo dalších 800 korun. Na zahradní slavnosti zase měli obchůdek s družinou, zákazníci si mohli vyrobit kelímek a nasypat si do něj popcorn. Zbytek peněz, tedy asi 17 tisíc, přidala na místnost škola. Žáci pak zajeli spolu s učiteli vybrat podlahu, koupili i stoleček, gaučíky. Přes léto řemeslníci položili podlahu a místnost se doladila. Jako první ji viděli 6. září právě „parlamenťáci“. Dveře byly zakryté balicím papírem. „Cítili jsme se jak v pořadu Jak se staví sen,“ směje se Máťa. A co udělali jako první? „Všichni jsme se vrhli do těch sedacích vaků,“ směje se. „Když sem dnes jdeme, máme pocit, že je na co být hrdí,“ říká třeťačka Majda.
Klid a pohodlí
Místnost je dnes hojně využívaná. Schází se tu novinářský nebo logopedický kroužek, žáci si sem chodí číst během výuky, vyhledat něco na PC (pár počítačů tu zůstalo). Mohou tam být, i než jim po škole kroužky začnou. „Je tu klid, můžeme si tu udělat pohodlí,“ shrnuje Máťa.
„Nejtěžší pro nás bylo zorganizovat tu vernisáž, jít za starostou, přichystat všechny ty stoly,“ říkají druhačky Kačka a Štěpánka. „Stálo to ale za to,“ shodují se.
