Když jsem poprvé potkala Lenku Eckertovou, ředitelku Nadace RSJ, zaujala mě svým velmi jemným, ale pevným projevem. Ještě před pár měsíci by někdo mohl považovat téma, které přináší, za okrajové – jak se děti ve škole cítí, co potřebují a zda mají ke vzdělávání vytvořený bezpečný prostor. Teď po koronakrizi je jasné, že půjde o jedno ze zásadních témat, které školy budou muset řešit. „Má hodnotu to, že si dítě rychle nasype do hlavy všechny Přemyslovce, nebo to, že si paní učitelka s dítětem popovídá o tom, že jeho rodiče sice mohou mít teď potíže, ale že se to zlepší? Dítěti by bylo mnohem lépe. Když se cítí dítě v bezpečí, může se snáze učit,“ říká v rozhovoru pro Eduzměnu.
Proč chcete měnit systém vzdělávání?
Protože v lecčems není přátelský k dětem a málo reaguje na proměny společnosti. Dítě není vnímáno jako spoluzodpovědný partner. A jsem hluboce přesvědčená, že dítě není žádná nádoba, do které je potřeba nalít hlavně znalosti. Úplně malý tvárný tvoreček čeká, co se k němu z okolí dostane a vezme si z toho, co potřebuje pro svůj další život. Učí se z toho, jak se k němu lidé chovají a jaký je svět kolem něj. Znalosti bude potřebovat v okamžiku, kdy už se dokáže nějakým způsobem pohybovat po světě. Školství neodpovídá tomu, jaká je společnost. Pokud se nic nezmění, jsem přesvědčená, že část dětí začne opravdu školu ignorovat nebo se naučí to nejnutnější, aby tím systémem jen prošla. Což se děje už teď, ale bude se to dít ve větším měřítku.
Kdy jste si tohle poprvé uvědomila?
Skrze svou vlastní rodinu, to byl můj první náraz. Má nečekaně drsná zkušenost byla jedním z impulsů, proč se nadace začala věnovat podpoře psychosociální péče ve školách. Aby totiž mohli být mladí lidé efektivně akademicky vzděláváni, musí být nejprve opečováni jako lidé. Toto je velmi důležité téma pro mnoho rodin, protože dětí, které potřebují specifické zacházení a péči, je dnes opravdu hodně. My se snažíme pomáhat mimo jiné dětem, které jsou velmi přemýšlivé, legislativně označené jako nadané a mimořádně nadané. A já dodávám také mnohdy mimořádné. Problémem je konzervativní způsob myšlení některých učitelů. Něco na způsob: Fungovalo to tak vždy, proč by to nemohlo fungovat teď. Nepochopení ze strany učitelů, které tyto děti zažívají, je dané právě určitým mentálním nastavením kantorů, očekáváním, představou o tom, jak to má být. A když potom vstoupí do třídy děti, které této představě neodpovídají, tak na to pedagogové reagují různě. Na učiteli záleží extrémně. Jak se bude k takovému dítěti chovat, jak vysvětlí třídě, že je tu někdo, kdo se projevuje neobvykle, ale že to není myšleno zle a není to nic ohrožujícího. Tohle zvládá menšina učitelů. Existuje mnoho mýtů o nadaných dětech. A mnoho projevů takových dětí vnímají učitelé jako naschvál, a pak mají hlášky typu: Jak to, že si nedokážeš zavázat tkaničky, když jsi tak chytrá/ý? Dítě se, pokud jde o abstraktní myšlení, může vyvíjet velmi bouřlivě, ale jemná motorika může být o několik let zpátky. Takže si silně intelektově vybočující dítě třeba opravdu nedokáže zavázat tkaničky. Tohle je něco, co vzdělávací systém nevstřebal a možná to bude trvat velmi dlouho, než dojde k proměně. Toto jsem říkala na setkání s Eduzměnou, cesta každého dítěte se musí individualizovat. A doufám, že z velké části frontální výuka vymizí, protože prostředky a možnosti na to máme.
Jaké jsou ty nejčastější mýty o nadaných dětech?
Ten nejčastější je, že nadané dítě je jedničkář nebo žák s dobrým vztahem k učiteli. Jenže ono to tak vůbec nemusí být. Nechci děti nálepkovat, ale dětské povahy jsou, stejně jako ty dospělé, velmi různorodé. Může to být velmi úspěšná holčička jedničkářka, nesmírně talentovaná a v dospělosti se ukáže, že si nedokáže z tolika talentů vybrat a dařit se jí nebude. Stejně jako to může být vysoce problémový chlapeček, který se jeví jako nepozorný, roztěkaný, nebaví se s učitelkou, často takové děti chytnou nálepku, že mají Aspergerův syndrom, protože se nebaví s ostatními dětmi a nerozumí si s nimi, nebo dostanou diagnózu ADHD, protože chvíli neposedí. Jenže to může být tím, že to, co se učí, je nebaví a nic jim to neříká. Nebo potřebují svůj výkonný mozek uvolnit pohybem. Těmto dětem bychom měli věnovat pozornost. Jsme malá země, nemáme ropu. Máme jen své lidi, to je náš kapitál.
Jsem už několik let ve facebookové skupině pro rodiče nadaných dětí a pamatuji se, že zpočátku se setkávali až s neuvěřitelnou mírou nepochopení ze strany jiných rodičů, někdy až skoro agresí. A to dokonce i od učitelů…
Vím, že se to stává, což je jen důkazem zásadní neznalosti, velmi malé sebejistoty nebo dokonce malosti kantora. Setkala jsem se i s tím, že si paní učitelka myslela, že jí chce dítě nějak zle doběhnout. Ale nemyslím si, že to jsou schválnosti, ale samozřejmě, nemám na to statistiky, čerpám jen z mnoha příběhů, které jsem za svůj život už vyslechla.
Ono je to těžké, děti si dnes dokáží vyhledávat informace samy, studovat si spoustu věcí. To za mého dětství nebylo. Velmi snadno se může stát, že jsou děti o dva kroky napřed. Je opravdu důležité, aby učitelé brali děti jako partnery. Nemyslím tím, že by si dítě mělo diktovat podmínky, jak to bude ve škole, to ne, ale vzít dítě do dialogu, nechat ho spolurozhodovat a nést za to zodpovědnost. Aby zkrátka skončil ten přístup: Já do tebe teď něco nasypu, protože to je zrovna v osnovách.
Takže učitel zůstává autoritou?
Ano, ale nemělo by to být samoúčelně. Musí to mít smysl.
Vy jste nedávno zmiňovala statistiky Linky bezpečí, ze kterých vyplývá, že situace mnoha dětí se během koronakrize výrazně zhoršila. Jaká jsou teď rizika pro tyto děti, které se vrátí do systému, který se ovšem nezmění ze dne na den?
Rizika jsou velká. Školy, které situaci zvládly dobře a povedlo se jim najít cestu, budou z této zkušenosti čerpat. Tam, kde se to nepovedlo, bude situace, myslím si, horší. Učitelé se budou podle mého potýkat s velkými rozdíly mezi dětmi. A učitelé se musí ptát: Má hodnotu to, že si dítě rychle nasype do hlavy všechny Přemyslovce nebo to, že si paní učitelka s dítětem popovídá o tom, že jeho rodiče sice mohou mít teď potíže, ale že se to zlepší? Dítěti by bylo mnohem lépe, protože když se cítí v bezpečí, může se snáze učit.
Vnímáte to teď jako nejdůležitější téma?
Ano. Stres je přítomný a my s ním musíme naučit děti pracovat. Zvláště ty, které jsou vybavené otevřeným myšlením, zvýšenou vnímavostí a citlivostí. Děti obvykle domýšlí věci buď do ohraničených důsledků, nebo bez hlubšího rozmyslu rovnou konají. U zvýšeně vnímavých dětí vidíte často strach něco udělat, protože častokrát přemýšlí do obrovských detailů v mnoha různých variantách. Člověk s takovou výbavou musí vydržet sám sebe v mnoha situacích a ještě mu dospělí říkají: Co zase blbneš, co to zase vymejšlíš? Jenže tyto děti jsou vybaveny myšlením, které může velmi prospět. Je také velmi důležitá spolupráce s rodiči, aby škola dokázala být otevřená. Mám teď dítě na soukromém gymnáziu a poprvé zažívám otevřenou komunikaci se všemi učiteli i ředitelem. Vždy před tím byl někdo pohoršen, že se jako rodič na něco ptám nebo nabízím svůj názor nebo nevyžádanou pomoc. Možná to bral jako útok na svou osobu, své kompetence. A nemyslím, že to je jen o penězích, spíš o přístupu učitelů. Mám osobní zkušenost i s domácím vzděláváním a komunitní skupinou. Rozhodně nejsem žádný elitář. Kdybych se setkala s porozuměním na běžné základní škole, od státního systému bychom se neodklonili.
Když to zmiňujete, měly by vznikat elitní školy pro nadané děti?
Co je to elitní? Že se dítě naučí kvantum informací? Nebo jsou rodiče bohatí? V České republice pro mě slovo „elitní“ rovná se výkonové, s odznáčky. Má to negativní nádech. Velmi jsem přemýšlela, zda tyto děti separovat do speciálních skupin, protože to může být dvousečné. Jenže když dítě v první třídě získá tu zkušenost, že je paní učitelce na obtíž, že se mu děti smějí, tam si myslím, že může snadno vzniknout dojem, že je nějak vadné. S tím jsem se setkala mnohokrát. Takže speciální skupiny, kde by se tyto děti mohly rozvíjet, tomu říkám ano. Naučíme-li se dobře pracovat s různými skupinami dětí při různých příležitostech – pak to bude vynikající.
Často je slyšet, že pokud odejdou ti chytří, rychlí, zůstanou na běžných základních školách ti pomalí.
Toto je další mýtus. Takzvaně „vysoce nadané děti“ jsou často ti nejpomalejší a nejhloubavější introverti, kteří potřebují na všechno hodně času. Proto kdyby někdo měl do speciálních skupin odcházet, tak děti hluboce přemýšlející, komplikované a křehké, které se stávají terčem šikany, nebo dokonce samy šikanují, protože se dostaly do fáze, kdy je nenapadá nic jiného než obrana agresí.
Víte, o jakém procentu dětí se tu vlastně bavíme?
To přesně nikdo neví, záleží na definici a statistikách. Neexistuje shoda ani celosvětově. Když jsme stavěli program Přemýšlivé děti, tak jsme se tomu snažili přijít na kloub, jaká je situace v Česku. Přiklonili jsme se k širšímu pojetí. Mluvíme přibližně o 15 procentech zdejší dětské populace, která má určité charakteristiky a potřebuje specifickou péči. Ani rodič to nemusí vědět. Pokud dítě nemá potíže, když se podmínky sejdou dobře a projde školou bez zjevných problémů, tak nepotřebuje diagnostiku.
V čem vidíte příležitost v Eduzměně, která hledá cestu ke změně systému?
Právě v té cestě. Myslím si, že nic takového tu ještě nebylo. Naše nadace postupuje podobně, také rozvíjíme a přicházíme na kloub věcem společně se všemi hráči, kteří jsou do projektu zapojeni. A to je velmi hodnotné. Líbí se mi, že si Eduzměnu sami lidé vytvoří a bude jejich. Víme, že někdy to půjde pomaleji a je důležité, aby to bylo pořád v pohybu.
Martina Kopecká
Pozn. Nadace RSJ je jedním z důležitých dárců a partnerů Nadačního fondu Eduzměna.
