Zdi její učebny zdobí štíty a přilbice, žáci bojují celý rok s Krakenem a na přespávačce ve škole potkali bohyně. Na pozadí her se však učí spolupracovat, souvislosti historie i tvořit. Celoroční tematické hry jsou jen jednou z neotřelých aktivit, kterými své žáky motivuje Lenka Kratochvílová. S touto prvostupňovou učitelkou ze ZŠ Uhlířské Janovice se zkrátka žáci nenudí.
Jak se cítí Lenka Kratochvílová-učitelka na konci školního roku?
Utahaně a vyčerpaně, ale přes léto se baterky dobijí a já navíc chci začít tím pozitivnějším. Tím, že se nám letos podařilo uskutečnit mnoho aktivit, které by, doufejme, mohly pokračovat. Učitelé poprvé zatančili na celoškolní zahradní slavnosti, vlastně poprvé si škola samostatně uspořádala akademii venku na zahradě školy (dříve probíhala v sále a měla jiný charakter). Nejvíc jsem ale letos nadšená z uskutečnění adaptačního kurzu pro páté ročníky.
O co šlo?
Čtyři páté ročníky vyrazily společně na třídenní adaptační kurz zaměřený na bezproblémový přechod žáků z prvního na druhý stupeň. Naše výchovná poradkyně dala dohromady tým, který absolvoval třídenní školení a potom jsme s kolegy a s průvodcem Eduzměny Vítkem Jezberou akci chystali tři měsíce, uspořádali jsme ji ve vlastní režii. Působím na prvním stupni jako metodik prevence, proto jsem o „adapťák“ v této podobě hodně dlouho stála. Aby si původní a noví učitelé děti předali a všichni se seznámili, aby se žáci tolik nebáli přechodu a změn, které je čekají. Odjelo nás dvanáct učitelů, takže to znamenalo hodně suplování a ne všichni kolegové se z toho radovali. Ale po návratu bylo evidentní, že to mělo smysl, ty děti se k sobě i k novým učitelům spontánně hlásí, nejsou to už pro ně neznámé tváře.
Co se vám letos ještě povedlo?
Řešíme společnou výzvu (program Nadačního fondu Eduzměna, ve kterém se děti na rok stanou „projektovými manažery“, pozn. red.) se nám povedl. Z brainstormingu s dětmi vypadlo, že by se chtěly učit nějak nově, jinak. Že by chtěly víc poznat město a okolí a že by chtěly zapojit rodiče. Přemýšleli jsme společně, co by nám mohli jejich rodiče předat, co je to, co umí jen oni, jaké mají povolání, koníčky.
Jak na to reagovali rodiče?
Když jsme s dětmi spali ve škole, přizvala jsem je do kroužku a povídali jsme si o tom v rovině návrhu. A rodiče začali hned říkat svoje nápady, že si uděláme truhlíky, že nás vezmou k sobě do podniku a tak. Chtěla jsem, aby si to ještě v klidu rozmysleli, poslala jsem jim tedy po pár týdnech lístečky s prosbou, aby tam svoji nabídku potvrdili.
Do čeho jste se nakonec společně pustili?
Byli jsme se podívat na učilišti, kde dvě maminky pracují. S pomocí několika rodičů a dědy jsme založili vyvýšené záhony, sklízeli jsme ředkvičky a salát. Byli jsme ve dvou firmách v Janovicích na exkurzi, děti si tam zahrály na agenty a měly během exkurze plnit různé úkoly, třeba zjistit, z čeho se vyrábí stožáry, s jakými zeměmi podnik obchoduje, přeložit anglicky psaný obchodní dopis atd. Opékali jsme buřty či jeli na cyklovýlety a do Kutné Hory, tančili řecké tance a vyráběli s tatínkem ptačí budky.
Co to podle vás ve třídě změnilo?
Děti byly na své rodiče hrdé, co dokážou nebo kde pracují. Rodiče mě víc poznali. Někdy řešíme i nepříjemné situace, samozřejmě, a myslím, že teď když se jim ozvu s něčím nemilým, mají se mnou už tu přímou zkušenost a vědí, že to s dětmi myslím dobře, spíš mě pochopí. Tyhle akce prostě posilují oboustrannou důvěru i motivaci.
Také ale stojí více času. Jak se vám daří je do běžného rozvrhu vmezeřit?
Ano, je to časově náročnější, ale mě to svým způsobem i nabíjí. Mám také tu výhodu, že už mám velké děti. A těžím i z toho, že jako prvostupňová učitelka tu třídu mám skoro na všechny předměty kromě angličtiny a informatiky, takže mohu projekty rozložit do více předmětů. Když děti „výzvu“ na konci roku prezentovaly ostatním, byl to výstup do češtiny. Když nás jedna maminka přišla učit řecké tance, byl to výstup do tělocviku i hudební výchovy. A tak dále.
Projektová výuka ale není ve vašich hodinách žádnou novinkou.
Za pětadvacet let praxe mám vyzkoušených mnoho tematických her. Tedy v podstatě her, které začnou v září a skončí v červnu. Hodně se mi osvědčily jako podpora motivace k učení, k nastavení třídních pravidel, sebereflexi.
Jak to funguje?
Vyberu centrální téma, kolem kterého se točí řada aktivit, máme k němu hymnu, nějaké odměny, které většinou dělím na vlastní, osobní, pro jednotlivce a pak na odměny pro skupiny dětí. Většinou se snažím, aby ten projekt začínal spaním ve škole, do kterého vkládám nějakou dramatizaci, zážitek. Často mi vypomůžou kamarádky. Třeba letos máme téma „souboj titánů“. Na začátku jsme spali ve škole, v noci jsme šli ven a setkali jsme se tam se čtyřmi bohyněmi, které dětem, po splnění úkolů, daly dary – přilbici, meč, sovu a štít. A dostaly i úkol – zabít Krakena.
Prostřednictvím těchto her se jim de facto snažím předat určité hodnoty. Nejde samozřejmě jen o to sbírat nějaké odměny, pomáhá mi to žáky motivovat k výuce a svým způsobem i ohodnotit jejich práci a chování.
Jak ho mohou pokořit?
Každý z nich si vyrobil z březového kolečka hlavu medúzy, kterou se snaží postupně vybavit co nejvíce chapadly (plstěné drátky, které provlékají do připravených dírek v kolečku). Ta dostanou za různé úkony. A nemusí to být jenom výukové věci, ale třeba i že se zachovají jako správný kamarád, donesou něco pro všechny do výuky nebo spolužákovi pomohou. Kdo bude mít na konci roku medúzu nejbohatší, vyhraje. Skupiny zase sbírají diamanty k výzdobě svých štítů – darů od bohyň. K naladění do tématu míváme i nějaký film, knížku, hymnu.
Když jsme se dostali ke kapitole souboj se štíry, dělali jsme ve výtvarné výchově poprvé linoryt souhvězdí Štíra. Jindy využiji téma na nějakou běhací hru, kvíz, skupinovou práci.
Vloni jsme putovali za Robinem Hoodem, jindy jsme zas měli téma Krtek a kalhotky a například jsme si postupně „pěstovali len“, zkoušeli jsme i téma Hledá se Nemo. Kromě toho vkládám do výuky i projektové dny nebo jen hodiny s tématem. Tak jsme například prožili masopust i s průvodem do nižších tříd školy.
A co jim tam schováváte mezi řádky?
Prostřednictvím těchto her se jim de facto snažím předat určité hodnoty. Vyhodnocujeme vždy jednou za týden, v kroužku, a zároveň si při tom povídáme, co nás potkalo, čekalo, co jsme prožili. Jak jsme se zachovali, koho bychom ocenili a jak jsme se cítili. Nejde samozřejmě jen o to sbírat nějaké odměny, pomáhá mi to žáky motivovat k výuce a svým způsobem i ohodnotit jejich práci a chování.
Jak vás ty tematické celoroční hry vlastně napadly?
Já jsem se asi v sedmnácti letech rozhodla, že chci vést takový kroužek, chodit s malými dětmi ven do přírody, jezdit po okolí a hrát zde tematické hry. V osmnácti jsem přišla za rodiči s tím, že budu dělat podobné tábory. Dala jsem dohromady partu svých kamarádů z vysoké školy a vydrželi jsme je dělat 10 let. Dokonce i má diplomová práce byla zpracovaná na toto téma. A když jsem pak dostudovala, přenesla jsem tematické hry i do výuky.
