Děti, které neztrácejí chuť se učit, v hodinách aktivně spolupracují, snaží se zlepšovat, umí rozeznávat a popsat svůj pokrok v učení – ideál, kterému se dá přiblížit mj. prostřednictvím formativního přístupu. Na příklady technik a strategií, které pomáhají efektivnější výuce, jsme se zeptali lektora, mentora a průvodce na školách Zdeňka Dlaboly z naší partnerské organizace JOB – spolek pro inovace. Metodám aktivního učení, konstruktivismu a formativnímu přístupu se věnuje řadu let.
Na rozhovor se můžete podívat v tomto videu:
Mohl bys popsat nějaké příklady, jak formativní přístup podporuje žáky, aby se jich více aktivně zapojilo do výuky?
Z výzkumů vyplývá, že když učitel položí otázku, tak obvykle čeká dvě vteřiny, než začne sám odpovídat, nebo někoho vyzve, aby odpověděl. To však mnohdy nedává dostatečný prostor všem žákům ve třídě, aby se nad otázkou vůbec mohli zamyslet. Proto nám v praxi velmi často budou odpovídat rychlejší a extrovertnější žáci ze třídy. Ostatní snadno dojdou k názoru, že se tedy není třeba snažit, vždyť on to někdo řekne! A časem nad položenou otázkou už ani nepřemýšlejí. Když spolupracujeme s panem učitelem či paní učitelkou, kteří chtějí změnit takovou praxi, vytvořit prostor pro přemýšlení a zapojení všech (nebo alespoň většiny) dětí, tak například používáme metodu think-pair-share:
Učitel se s žáky domluví na tom, že když položí otázku, nikdo se nebude hlásit: „Nejprve máte čas nad otázkou přemýšlet individuálně, pak ve dvojici prodiskutovat, jak nad otázkou přemýšlíte, jaké máte odpovědi a teprve poté budeme odpovědi sdílet v celé třídě.“
Tím učitel přispěje třeba k tomu, že neodpovídají stále ti stejní žáci. Čas o věci přemýšlet totiž měli úplně všichni.
Tato jednoduchá metoda think-pair-share (přemýšlej, ve dvojici si to proberte a teprve potom sdílíme spolu) vede k tomu, že času na přemýšlení přibude. Mohlo by se zdát, že metoda bude zdržovat, ale v praxi to má pozitivní efekt. Učitel díky využívání této metody obvykle začíná otázky lépe promýšlet, pokládá méně otázek s větším dopadem. Mění se způsob, jak reagují žáci. Učitelé pak často říkají: „Teď chce odpovídat mnohem víc dětí. Najednou slyším mnohem více odpovědí, které jsou promyšlenější a užitečnější.“
Z výzkumů vyplývá, že když učitel položí otázku, tak obvykle čeká dvě vteřiny, než začne sám odpovídat, nebo někoho vyzve, aby odpověděl. To však mnohdy nedává dostatečný prostor všem žákům ve třídě, aby se nad otázkou vůbec mohli zamyslet.
Co by bylo ještě možné dělat pro to, aby žáci s učiteli více spolupracovali a užitečně ovlivňovali své učení a výuku?
Tak například, když učitel položí otázku, nenaznačovat, jestli je odpověď, která právě zazněla, správná nebo špatná. Tedy neschvalovat ani nezpochybňovat odpověď. Může to vypadat třeba tak, že učitel říká: „Zajímalo by mě, co všechno si myslíte o tom, že…?“ Položí otázku a pak, když žáci začnou odpovídat, říká jen: „Aha, a další názor?“ „Další názor?“ „A další názor?“ Tím nechá zaznít více odpovědí, vidí lépe dětem do hlav. Ve chvíli, kdy by řekl po zaznění první odpovědi: „To je správně. A ještě někoho něco…?“ Tak už obvykle nikdo nezačne odpovídat, protože si řekne, že správná odpověď už přece zazněla.
To nezní tak složitě… A co dál je možné dělat pro to, aby žáci s učiteli víc spolupracovali při učení?
Jsou to někdy drobné věci. Například na začátku hodiny se ptáme a zjišťujeme, co všechno o tématu už děti vědí. Zažil jsem teď v jedné třídě, že drtivá většina žáků prokázala hned v úvodu, že už umí to, co chtěla probírat paní učitelka, která žáky v šesté třídě převzala.
Učitelka tedy „zahodila“ svoji přípravu a začala improvizovat. Řekla si: „Aha, tak to budeme muset udělat jinak.“
Ale kdyby na začátku nezjistila, co třída o tématu ví, mohla zadat cvičení, která měla naplánovaná. Což by bylo pro většinu třídy zbytečné, protože už to uměli. Jde tedy i o to, že učitele zajímá, co už žáci umí, kde jsou v tuto chvíli, aby na základě toho mohl plánovat „dobré učení“. Naopak se v rámci takové evokace (kdy vytváříme dětem příležitost si vybavit, co vědí, nebo si myslí, že vědí o daném tématu, problému či otázce) může učitel mj. dozvědět, co žáky v tématu zajímá, jaké si kladou otázky, v čem mají „pomýlené“, nepřesné informace apod. Pak může mnohem lépe reagovat na vzdělávací potřeby žáků. Začít někde jinde, než předpokládal, zrychlit, zpomalit, anebo zadat různě náročné úkoly podle toho, kde se žáci vůči cílům učení nacházejí. To už tak jednoduché být nemusí, ale má to rozhodně veliký dopad na motivaci a výsledky učení žáků.
Na začátku hodiny se ptáme a zjišťujeme, co všechno o tématu už děti vědí. /.../ Pak můžeme mnohem lépe reagovat na vzdělávací potřeby žáků.
Jak tedy techniky formativního přístupu ještě pomáhají učitelům plánovat výuku?
V jedné škole teď máme učící se skupinu a v této učící se skupině si učitelé řekli: „Nikdy nám na konci hodiny nezbyde čas na reflexi. Přijde nám důležitá, ale jak zařídit, abychom čas reflexe smysluplně využívali? Jak bychom to tedy mohli zařídit prakticky?“ A začali zkoumat metody, které by mohly reflexi posílit. Jeden z členů této učící se skupiny přišel s tím, že by mohli vyzkoušet „propustky“. Což může například vypadat tak, že každý žák dostane ke konci hodiny lísteček a odpoví písemně na otázku, která ověří porozumění nějakému principu, o který v této hodině šlo. Nejde o zkoušení, ale zjišťování toho, kam žáci na konci hodiny došli a hledání cesty, jak mám jako učitel plánovat další kroky učení žáků… Propustka se to jmenuje, protože to může připomínat situaci, kdy odcházíš ze svého pracoviště a potřebuješ „propustku“, že můžeš odejít.
Skupina se schází jednou za měsíc, nedávno jsem na jejich schůzce byl. Každý učitel přinesl 2 až 4 propustky žáků ze své vlastní výuky. Učitelé se společně radili a učili se porozumět tomu, co jim „propustky“ sdělují, jak s jejich pomocí plánovat příští hodinu, aby zvýšili efektivitu učení.
Zdeněk Dlabola je lektor, mentor, průvodce škol, konzultant a ředitel Sekce vzdělávání ve školství v organizaci JOB – spolek pro inovace. Působil jako učitel a ředitel ZŠ. Podílel se na vzniku a realizaci dlouhodobých vzdělávacích projektů pro celé pedagogické týmy a na vytváření metodik a e-learningových kurzů pro učitele základních a středních škol. Dlouhodobě se věnuje se svými kolegy v týmu tématům zavádění inovací do výuky – metodám aktivního učení, čtenářství a tvůrčímu psaní, formativnímu hodnocení, třídnímu managementu, plánování výuky, projektovému vyučování, reflexi pedagogické práce, mentoringu, kolegiální podpoře apod. Společně s kolegy z týmu průvodců Ředitel naživo obsahově vyvíjí a zajišťuje program dvouletého výcviku pro vedení škol a v Eduzměně má obsahově na starosti program Otevíráme dveře kolegiální podpoře aneb Hledáme pedagogy-lídry.