Anketa: Proč se české děti netěší do školy?

Do školy se netěší 40 procent českých dětí. Ukázaly to výsledky mezinárodní studie HBSC. Z několika desítek sledovaných zemí patříme v tomto ohledu k nejhorším. Zajímalo nás, kde vidí příčinu osobnosti, pro které je přemýšlení a péče o vzdělávání denním chlebem. Položili jsme jim proto dvě otázky:

1. Proč se podle vás děti netěší do školy? A co se dá udělat pro to, aby se to změnilo?

2. Vidíte kolem sebe nějaké inspirativní příklady, osobnosti, organizace nebo projekty, kterým se daří vztah dětí ke škole zlepšovat?

Petra Pecková
hejtmanka Středočeského kraje

1. Tohle číslo mě opravdu mrzí. Škola by měla být místem, kam se děti těší – kde objevují nové věci, cítí se bezpečně a mohou podporovat svůj potenciál. Bohužel se ale často setkáváme s tím, že děti mají pocit, že jejich hlas ve škole není slyšet, že nemohou nic ovlivnit, a že výuka je spíše o memorování než o porozumění souvislostem a praktickém uplatnění znalostí. K tomu se přidává tlak na výkon a přetížení učitelů, kteří často nemají dostatek podpory pro svou práci.
Jsem přesvědčená, že jednou z cest ke změně je větší participace studentů na rozhodování o dění ve školách a celkově v oblasti vzdělávání. Když děti cítí, že jejich názor má váhu, mění se i jejich vztah ke škole. Proto velmi podporuji iniciativu středoškolských studentů, kteří přišli s myšlenkou Středočeského středoškolského parlamentu. Jsem ráda, že jim jako kraj můžeme pomoci tento projekt realizovat. Věřím, že právě takové platformy mohou sloužit jako prostředník mezi studenty a krajem, pomoci řešit otevřené otázky a přispět k tomu, aby se školní prostředí zlepšovalo nejen z pohledu výuky, ale i atmosféry.
Samozřejmě je potřeba také modernizovat metody výuky, podporovat učitele v jejich dalším vzdělávání a klást větší důraz na duševní pohodu žáků. Středočeský kraj se v rámci svých možností snaží školám pomáhat – ať už investicemi do zázemí, nebo podporou inovativních přístupů ke vzdělávání. Jsem ale přesvědčená, že školství není jen věcí škol a učitelů – týká se nás všech a potřebujeme o něm vést širší společenskou debatu.

2. Ano, a jsem ráda, že taková iniciativa přibývá i v našem kraji. Skvělým příkladem je Eduzměna na Kutnohorsku, která ukázala, jak důležité je vnímat vzdělávání komplexně – nejen jako proces výuky, ale také jako prostor pro rozvoj vztahů mezi učiteli a žáky, zapojení rodičů a podporu škol jako komunitní centrum.
Velmi inspirativní je také projekt Škola pro demokracii, který podporuje aktivní zapojení žáků do rozhodování o chodu školy. To má představu o tom, jak by se školství mělo měnit – dát dětem více prostoru vyjádřit se k tomu, co se jich přesně týká. Podobně důležité jsou i projekty jako Zapojmevšechny.cz, který pomáhá školám pracovat s inkluzí a zajistit, aby vzdělávání bylo dostupné a kvalitní pro všechny děti.
I již zmíněná aktivita středoškolských studentů vedoucí k vytvoření Středočeského středoškolského parlamentu je skvělým příkladem. Právě takové projekty ukazují, že hlas studentů má váhu a že mohou aktivně ovlivňovat dění kolem sebe – nejen ve škole, ale i v širší společnosti.
Pokud chceme, aby se děti do školy těšily, musíme jim dát pocit, že jsou její součástí, že se jich vzdělávání opravdu týká a že se mohou podílet na jeho podobě. A právě takové projekty jsou pro mě velkou inspirací a motivací k další práci.

Lukáš Seifert
starosta Kutné Hory

1. Výsledky mohou být do jisté míry ovlivněny i naší povahou. Ale samozřejmě je to naprosto varující signál, který musí nás, jako zřizovatele, ale i školy samotné, nutit k tomu, abychom vytvořili ve školách bezpečné prostředí, kam se děti nebojí chodit, kde mají čas nejen na formální vzdělávání, ale i další aktivity, kde se pohybují ve zdravých kolektivech, navazují sociální vazby a učí se spolupráci. To znamená, že škola musí být prostředím, které dítě rozvíjí a je bezpečné.

2. Samozřejmě, ale nedovolím si nikoho konkrétního jmenovat, protože těch osob je celá řada a nejde jen o naše pedagogy či ředitele škol, ale v řadě případů i o zaměstnance družin. Je totiž velmi snadné vnímat, co děti baví, za čím jdou, a právě družina může být příkladem, kde děti chtějí zůstávat, protože tam mají kamarády a skvělý program. A my jako zřizovatel můžeme zlepšit prostředí ve školách tak, aby bylo atraktivní a dětem se líbilo. Je ale současně nezbytné vytvořit vhodné prostředí i pro naše pedagogy, kteří mají velmi těžkou a náročnou práci. Hodně lidí tvrdí, že vzdělávání a školství je pořád stejné. Učitelé ale moc dobře vědí, že za poslední zhruba dvě dekády došlo k ohromné proměně obsahu a způsobu vzdělávání.

Tomáš Zatloukal
ústřední školní inspektor
člen správní rady Nadačního fondu Eduzměna

1. Jedním z klíčových důvodů, proč se tak vysoký podíl českých žáků netěší do školy, je často neosobní a jednotvárný přístup k výuce, který nedokáže dostatečně reflektovat individuální potřeby, zájmy a schopnosti žáků. Dalším faktorem je vliv sociálních nerovností, kdy děti z rodin s nižším socioekonomickým statusem postrádají adekvátní podporu, což negativně ovlivňuje jejich vztah ke škole. Neméně důležitým aspektem je absence bezpečného, přátelského a motivujícího prostředí, které by žákům umožnilo cítit se ve škole přijímaní a respektovaní. K tomu se přidává i nedostatek praktických a atraktivních aktivit, které by žákům ukázaly, jak mohou získané znalosti uplatnit v každodenním životě.
Česká školní inspekce na tento problém dlouhodobě upozorňuje a v reakci na něj vydala metodický materiál „Školy, do kterých se žáci těší – Inspirace ze škol a pro školy“. Tento dokument, založený na analytických datech, přináší konkrétní doporučení, návrhy a opatření, která mohou školám pomoci vytvořit zdravé, bezpečné a motivující prostředí. Cílem je podpořit školy v tom, aby se staly místem, kam se žáci budou těšit a kde budou mít chuť se učit.

2. Inspirativní příklady lze nalézt mezi školami, které kladou důraz na individuální přístup k žákům a na budování podpůrného a přátelského prostředí. Například některé základní školy v regionech s nižším socioekonomickým statusem, jako jsou Jeseník, Prachatice nebo Mělník, dosahují nadprůměrných výsledků díky intenzivní spolupráci mezi učiteli, žáky a rodiči. Tyto školy často využívají inovativní metody, jako jsou třídnické hodiny, komunitní kruhy nebo projektové dny, které podporují otevřenou komunikaci a posilují vztahy mezi žáky a učiteli.
Mezi inspirativní projekty patří například „Pomáháme školám k úspěchu“, „Začít spolu“ nebo iniciativa Eduzměna, která se zaměřuje na proměnu vzdělávání na regionální úrovni. Tyto projekty ukazují, že klíčem ke zlepšení vztahu dětí ke škole je vytvoření prostředí, kde se žáci cítí respektovaní, podporovaní a motivovaní k učení.

Vladimír Stanislav
člen správní rady Nadace Jablotron

1. Podle mě je klíčové klima celé školy a to ovlivňuje nejvíce ředitel a učitelé – tedy investovat energii a prostředky do jejich rozvoje. A makat na tom pěkně po masarykovsku – postupně, dlouhodobě. V tomto žádné rychlé změny nejsou možné, rozhodně ne třeba v rámci jednoho volebního období.

2. Přes všechny strasti českého školství je úžasné vidět, kolik smysluplných iniciativ v posledních letech vzniklo. Z mnoha a mnoha mě napadá třeba Otevřeno bojující za proměnu přípravy učitelů, Dobrodruzi od Nadace VIA, kde se děti učí organizovat třeba dobročinné akce, nebo Zvolsi.info, kteří učí učitele i děti, jak vzdorovat dezinformacím. Byl by to dlouhý seznam a já jsem opravdu vděčný za každou organizaci, která se tímto tématem zabývá.

Tereza Kottová
učitelka, finalistka Global Teacher Prize 2024

1. Děti v první třídě se do školy těší, ale mnohé z nich toto nadšení opouští už kolem Vánoc, ty otrlejší v průběhu druhého pololetí. Do školy je láká to, že se budou učit a poznávat svět kolem sebe. Místo toho zasednou do lavic. Napít se a dojít si na záchod můžou, až když se zeptají, mluvit smějí, jen když to dovolí učitel. Místo radosti z toho, že učení je vzrušující cesta, po které můžeme kráčet celý život, začnou dostávat smajlíky, puntíky a známky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ okolo nich se pak točí celá školní docházka. Nikoho už potom nezajímá, zda mělo cenu jít zrovna dnes do školy, ale to, jaké známky žák dostal. A celé to završí přijímací zkoušky, kterými obhajujeme každé „proč“, na které se školák zeptá.

2. Máme tady mnoho skvělých a inspirativních škol a organizací. Podle mě je ale nejlepší rozhlédnout se nejdříve okolo sebe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ věřím, že podporu a  povzbuzení lze často najít u kolegů přímo ve škole. A sdílení může kromě vzájemné inspirace přispět i k budování dobrých vztahů. A poté pečlivě vybírejme, jakým nabídkám na další vzdělávání budeme věnovat svůj čas a energii. Množství osvědčení z nás ještě nedělá dobrého učitele a pocit, že všechno vím, už vůbec ne. Školu dělají lidé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ proto stojí za to jít se učit od těch, kteří chtějí být především dobrými lidmi.

Jindřich Fryč
nejvyšší státní tajemník a bývalý náměstek ministerstva školství

1. Příčin tohoto stavu, který se dlouhodobě nemění, je více. Školní prostředí je pro některé děti stresující kvůli nárokům na výkony, častému testování nebo nedostatku individuální podpory. Negativní roli sehrává napětí v třídních vztazích, které se zejména v posledních letech vlivem sociálních sítí zásadně proměnily. Pro mnoho dětí tato změna přinesla vyšší stres, nejistotu, hraničně až pocit nebezpečí. Vliv může mít neatraktivní výuka s omezenou interakcí mezi učitelem a žákem, která může být příčinou pocitu neúspěchu. Zlepšení bych hledal ve vhodné kombinaci podpory přátelského a bezpečného prostředí, prevence šikany a vytváření pozitivních vztahů mezi žáky i mezi žáky a učiteli. Kladl bych důraz na interaktivní a zážitkovou výuku, která více zapojí děti a probudí jejich zájem. Nezbytností dnešní doby je také podpora duševního zdraví, aktivizace (aktivní zapojení) rodičů. Napomůže vyvážený rozvrh, který vedle výuky nezapomíná na prostor pro odpočinek a zájmové aktivity. Za mne platí, že děti se musí cítit ve škole bezpečně. Musí mít pocit, že se mají komu svěřit a jejich problémy se řeší bezodkladně.

2. Záměrně nechci jmenovat konkrétní školu či školy, kde se toto daří. Určitě je kolem sebe máme. Sleduji s potěšením dlouhodobý projekt Eduzměna na Kutnohorsku. Doporučuji se s výsledky seznámit a nechat se inspirovat jako ředitel či pedagog pro rozvoj „své školy“, na úrovni zřizovatele nebo jako rodič. A najdete tam i příklady škol, kde se změna k lepšímu daří.

Klára Bezděková
náměstkyně ředitele Národního pedagogického institutu
členka správní rady Nadačního fondu Eduzměna

1. Zeptala jsem se přímo dětí ze 6. a 7. třídy základní školy a odpověď byla jasná. Děti zmínily dva okruhy, které jim brání těšit se do školy.  Trápí je nerespekt některých učitelů. Byť jen několika málo, ale přináší to nepohodu. Součástí nerespektu je i to, že se nad některými svěřenými problémy mávne rukou nebo se neřeší. Pro nás dospělé možná drobnost, ale pro děti je to ztráta důvěry v to, že jim opravdu nasloucháme a chceme jim pomáhat. Tím druhým trápením, které děti zmínily, jsou komplikované vztahy ve třídě, včetně šikany. Přispívá k tomu také spojování tříd po odchodu některých dětí na víceletá gymnázia.

2. Zdeněk Brož vede v Chrudimi školu, kde základní otázkou při každé změně je, zda jsou plánované kroky ve prospěch dětí, či nikoli. Kde klíčem veškeré komunikace je respekt a dobré vztahy. V první řadě mezi učiteli a dětmi, což se pak automaticky přenese do komunikace dětí mezi sebou. Zní to tak jednoduše, ale funguje to. Jako kouzlo. Opravdu. Viděla jsem to na vlastní oči. 
Podporované vztahy dělají hezké klima. Všem, kteří se mne ptají, jak poznat dobrou školu, doporučuji: Vstupte dovnitř, hodně vám napoví atmosféra!