Přináší nám to však spíš problémy než zisky.
V rámci nového územně správního členění na kraje (2000) jsme přišli o střední prvek řízení škol a důsledky sklízíme v podobě rozevírajících se nůžek kvality školství mezi regiony. Finance investujeme spíš do infrastruktury než do lidí a chybí nám v rozpočtu školství ročně 50 miliard Kč, abychom byli na průměru zemí OECD.
Publikujeme poslední část studie, kterou mapujeme aktuální situaci v českém školství. Věnujeme se v ní oblasti řízení z pozice zřizovatelů škol. Zjistili jsme, že o této oblasti existuje nejméně informací. V rámci studie je kapitola zřizovatelů spojená se zjištěními o ředitelích.
Způsob řízení vzdělávacího systému od devadesátých let minulého století vykazuje kontinuální rysy rozvolňování, ztráty nástrojů a schopnosti ministerstva školství systém řídit. Podstatnými momenty v této změně bylo zrušení okresních úřadů a s nimi okresních školských úřadů, vznik krajského uspořádání (2000) a přechod škol k vlastní právní subjektivitě (2003).
Na výraznou míru decentralizace českého školství, zejména autonomie českých základních škol, upozorňuje také zpráva OECD (2015). Podle těchto zjištění je decentralizace školství v České republice výrazně vyšší než v průměru zemí OECD, dosahuje dokonce maximálních hodnot. Projevem decentralizace je např. neexistence pravidel pro hodnocení škol ze strany zřizovatele nebo prohlubující se rozdíly mezi jednotlivými regiony a školami.
Byť mezinárodní zkušenosti ukazují, že autonomie škol je důležitým prvkem podpory kvality vzdělávání, v případě České republiky se jedná o nedomyšlenou transformaci, na kterou nebyly jednotlivé stupně řízení připraveny.
Díky tomu, že má Česká republika velký počet obcí (cca 6 500), které zřizují školy, 60 % ředitelů základních škol nemá zřizovatele, jenž by byl v oblasti vzdělávání adekvátně zorientován. Zřizovatelé, především menších obcí, díky množství další agendy nemají šanci být řediteli partnerem, který by jej mohl vést. Na obcích s rozšířenou působností se pak především starají o finanční toky směřované do škol a nikoliv o kvalitu vzdělávání, kterou nechávají na vedení škol.
“Je evidentní, že v našem systému vzdělávání chybí střední prvek řízení, který by zabezpečil srovnatelnou úroveň kvality vzdělávání na jednotlivých území. Jak to tak bývá, když se vypustí džin z láhve, velmi obtížně se již dává zpět. Naší ambicí je v této situaci najít způsob, jak pomoci školám a zároveň zřizovatelům, aby se nadále neprohlubovaly problémy spojené s decentralizací a naopak se vytěžila silná autonomie škol,” říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna.
Chceme se poučit, jak podpořit zřizovatele například z programu Města vzdělávání a Klubu zřizovatelů, který realizuje EDUin, ze zkušeností Místních akčních skupin s jejich prací na MAPech, případně hledat i přenositelné prvky ze zahraničí.
Infografiku si můžete prohlídnout zde. Část studie věnující se zřizovatelům najdete zde.
Krátký souhrn komentující část studie zaměřenou na zřizovatele ke stažení zde.