Na chodbě v prvním patře základní školy Kamenná stezka v Kutné Hoře je rozruch. „Mapovači“ Eduzměny, kteří přijeli zjistit, jak se dětem líbí ve škole a jakou by ji chtěly mít, stepují a nacvičují menší rytmickou rozcvičku. Děti zvědavě vylézají na chodbu. „Musíme se připravit na to, že budeme muset trochu rozproudit energii. A tohle funguje dobře,“ vysvětluje mi Dana Moree, se kterou za chvíli vstupujeme před zdejší teenagery z osmé třídy.
Kamenná stezka patří mezi první základní školy v regionu, kde se Eduzměna snaží zjistit, jak se dětem ve škole líbí a jakou by si ji přály mít. Úvodní kola rozhovorů už za sebou mají i zdejší učitelé a vedení školy, letos pak dojde i na setkání s rodiči.
Tato poměrně intimní sonda do života každé školy na Kutnohorsku má pomoci zapojit děti do tvorby společného plánu a vize, odkrýt problémy, které se nedaří řešit, a učit se spolupracovat. A především zjistit, co si vlastně děti myslí o škole, jakou by ji chtěly mít a co by potřebovaly změnit, aby je učení bavilo.
„Zajímá nás, jak fungují vztahy na škole, mezi dětmi, učiteli a mezi školou a rodiči. Chceme vědět, jak se ve škole přistupuje k aktivitě – dětí v hodinách, učitelů a rodičů. A nakonec se zaměřujeme na schopnost reflexe. Nejprve zjišťujeme, co si vůbec pod těmito pojmy ve škole představují, pak se teprve dostáváme k tomu, co se v této oblasti dařilo a co by chtěla škola zlepšit. Chceme vědět, jakým společenstvím škola je a na co se potřebuje soustředit,“ říká Pavlína Jiříková, koordinátorka mapování na Kutnohorsku.
Pro práci s dětmi se používají speciální sady LEGO kostiček, děti se mohou skrze svou stavbu z kostek svobodně vyjádřit bez limitů, uvědomit si v následné reflexi své potřeby a pocity.
Jednadvacet dětí po nás zvědavě pokukuje a Dana, Jitka a Tom „rozjíždějí“ svoje vystoupení, pár dětí se přidává. Tahákem je Jitka, romská terénní pracovnice a zpěvačka, která pomáhá navázat vztah s romskými žáky. Je zřejmé, že přítomnost zástupce menšiny a majority funguje velmi dobře a spolupracují všichni ve třídě.
Za pár chvil vytahuje Dana velký pytel a každý osmák dostává malý LEGO pytlíček. Dětem se zvedá nálada, jsou zvědavé, co se bude dít. „Na úvod si to nejprve vyzkoušíme a pak pojedeme na ostro, abychom zjistili, jak se vám líbí ve škole. Budete mít tři minuty na to, abyste postavili z kostek nějaký svůj nejhezčí zážitek.“ Děti se okamžitě pouštějí do práce, bez váhání začínají tvořit a vznikají zdánlivě bláznivé stavby, kterým dávají následně jméno: Mimozemšťan, Létající koberec, Žirafa. „Tak, víme, jak na to, a teď budete mít pět minut na to, abyste postavili školu tak, jak ji vidíte a jak se v ní cítíte. A zamyslete se, jak byste ji nazvali, kdybyste o ní měli natočit krátké video a dát ho třeba na Youtube. Nic není dobře, nic není špatně,“ představuje Dana další úkol. Po pěti minutách se děti rozdělují do dvou skupin a začínají se bavit o svých stavbách, o tom, jaká pro ně škola je. Učitelka se spolu s asistentkou snaží držet stranou, ale pokukují po stavbách dětí a je vidět, že i je velmi zajímá, co z rozhovorů vyplyne.
Děti jsou chvíli v rozpacích, ale pak se začínají hlásit a třídou létají první postřehy: „Byl bych rád, kdyby ve škole byly jen počítače a nic jiného.“ „Chtěla bych být víc venku.“ „Já taky.“ „Těším se na kámoše, ale netěším se na testy.“ Dana se pak dětí ptá, co se ve škole daří. „Jsou předměty, které mě baví,“ zamýšlí se jedna z osmaček. Další se přidává: „Máme žákovskou radu a podařilo se nám spoustu věcí. Uspořádali jsme akce na Vánoce, na Valentýna a tak,“ hrdě vyjmenovává úspěchy.
V obou skupinkách pak zazní věta: „Škola je vězení“, z čehož paní učitelka není viditelně nadšená, ale jak mi později Dana Moree vysvětluje, i takto negativně vyjádřený postoj ukazuje, že klima ve třídě je zdravé a děti se nebojí před učitelem projevit. „Když si někde můžu dovolit říct, že mě štve, jak se někdo chová, tak je to super a znamená to, že vztah je natolik dobrý, že to unese. Mnohem více by mě vyděsilo, kdyby všechny děti tvrdily, že se mají dobře a přitom jejich odpovědi působily jako dopředu secvičené. Tady to je velmi pestré, učitelé to trochu hlídají a je jasné, že při takovém procesu je určitá nervozita normální,“ vysvětluje Dana Moree.
Děti pomalu rozebírají své stavby a dostávají další úkol: Postavit svoji školu, jakou by si ji přály mít. Osmák Jakub v první lavici soustředěně staví a je se svou docela rychle hotov. „Chtěl bych ve škole více sportovat, teď máme málo tělocviku. Přál bych si, abychom tu měli boxovací pytle, protože chodím na box a chtěl bych se stát profesionálním boxerem,“ říká mi Jakub. O lavici dál sedí Sabina s Adrianou. Obě holky si myslí, že škola by měla být „kouzelná“ jako v Harry Potterovi. Zatímco někdo ze zadní lavice vykřikuje, že by chtěl školu venku, obě se shodují, že „to ani náhodou, nebudou někde mrznout“. Děti si naslouchají a pro některé není snadné vyjádřit, co by vlastně chtěly a potřebovaly. Dana a ostatní mapovači stavby nehodnotí, stejně tak názory, které zaznívají.
Hodina utekla rychle a my se přesouváme o patro výš do čtvrté třídy, která je až na jednu dívku plná chlapců. Děti se tady mnohem více ptají na celé mapování Eduzměny, chtějí vědět, proč je jejich názor důležitý. Zatímco i ony staví svou školu snů, paní učitelka prochází mezi lavicemi. Třída je velmi útulná, na dveřích visí pravidla pro všechny „námořníky“ na palubě, na kterých se děti dohodly. Je znát, že děti jsou zvyklé mluvit a sdílet svoje myšlenky. Stejně jako v osmé třídě, i tady si děti přejí hezčí školní skříňky, paní učitelka Markéta Miláčková jen souhlasně kývá hlavou. „Ano, ty bychom opravdu potřebovali, současné jsou opravdu ve špatném stavu.“ Dvě děti přichází s nápadem na nainstalování kamer, které by monitorovaly dění o přestávkách, další chlapec s přáním jezdit více na výlety. Jeden z chlapců se ptá Dany, jestli „tedy zařídí nové školní skříňky?“ Dana mu vysvětluje, že pokud se děti shodnou na nových skříňkách, určitě to bude jedno z témat, o kterém se bude mluvit na společném setkání nad plánem školy.
„Byl pro mě opravdu hezký zážitek, že jsou děti v obou třídách zvyklé mluvit, pěkně se k sobě navzájem chovají. V osmé třídě bylo zajímavé, že když jsem se některých ptala, co by chtěly změnit, tak řekly, že nic, že by jen chtěly být víc venku, mít více sportu. Velmi mě překvapila ta klidná atmosféra ve třídě, jak jsou děti zvyklé se poslouchat a sdílet. Učitelé tvrdili, že se o toto pokoušejí, a tak jsem měla nastavenou laťku docela vysoko a čekala jsem, že to bude dobré, ale že to bude tak dobré, to jsem nečekala,“ přiznává Dana Moree po skončení mapování.
Martina Kopecká
