Na školách se pohybuje spoustu zajímavých učitelů s cennými zkušenostmi a názory, které mohou být velice užitečné pro druhé. Takoví se 9. února sešli na prvním setkání Metodického centra pro umění a kulturu, jehož startovním tématem byl „stereotyp“. Účastníci rozvinuli hlubokou diskuzi, která by se dala shrnout do knihy. A tak vznikl aspoň tento článek, abyste mohli nasát nějakou novou inspiraci.
Jinakost je v pořádku
Úvodní aktivita, která nás měla uvést do tématu, spočívala v nakreslení nějakého klasického motivu v co největším množství různých variant, které se liší od tradičního, stereotypního vyobrazení. Takový úkol pomáhá trénovat rozbíhavé myšlení, tedy takové, které vede k mnoha originálním řešením (ve škole jsme často zaměřeni na myšlení sbíhavé vedoucí k jednomu správnému řešení). Proto také Jakub Obraz, umělec a učitel na ZŠ Kamenná stezka, který nás v průběhu celého setkání obohacoval o mnoho svých pohledů, přirovnal výtvarnou výchovu k matematice. Postupy, které nás vedly k odlišným výsledkům, mohou být pro druhé inspirativní – například v jiných situacích, kdy potřebujeme řešit nějaký problém. Je to ale učitel, kdo ve třídě vytváří tuto atmosféru, že vše je v pořádku a každý má možnost uchopit zadání svým způsobem. I kdyby to znamenalo, že udělá chybu.
Takto jsme otevřeli téma, které se prolínalo vším, čeho jsme se během odpoledne dotkli:
Strach
Shodli jsme se na tom, že děti trpí tzv. krizí výtvarného projevu proto, že jejich schopnosti neodpovídají vzorům, které jsou od nich očekávány. To očekávání často spočívá v tom, že výsledek má být krásný. Jakub například pomáhá dětem tento strach překonat tak, že po nich chce, aby kresba předala nějakou informaci. Nepotřebuje, aby to bylo hezké, ale aby věděl, jakou má ta věc barvu, co představuje. Tento přístup není hodnotící na osobní rovině, a tak žáky vede k určitému odstupu. S tím souvisela i zkušenost Baruš, autorky těchto řádků a vedoucí popisovaného metodického centra. Chlapci v její třídě bojkotovali jakoukoliv práci, kde se měli nějak samostatně projevit. Bylo tedy zapotřebí úkoly zadávat konkrétněji, aby se v tom žáci cítili komfortně, a ideálně úkoly co nejvíce individualizovat na základě stylu a zaměření každého z nich. Jakub měl například dobrou zkušenost s aktivitou, kde šlo o zachycení nějakého objektu v tak velkém zvětšení, že se vlastně jednalo o abstraktní plochu. Baruš zase měla pro děti, které trpěly největší krizí, připravené speciální, velice konkrétní úkoly. Místo toho, aby je nechávala nad navrhovaným tématem přemýšlet, řekla jim, co přesně mají nakreslit a dala jim k tomu 3 až 5 kroků, jak mají postupovat. S tímto bylo potřeba k dětem přispěchat ještě předtím, než se propadly do úzkosti. Všichni jsme také měli zkušenosti s tím, že pokud se žáci „opičí“ po ostatních, vždy je za tím nejen nejistota v uměleckém projevu, ale také celkově v životě. Však dětské nitro se do kresby odráží. I proto je její hodnocení tak citlivé.
Odlišné přístupy k tvorbě
Daniela Svobodová, paní učitelka ze ZŠ Červené Janovice, si v této souvislosti vzpomněla na trojúhelník vyobrazující tři odlišné typy přístupu k tvorbě – extravert, introvert a dekorativní typ. Citovala pana profesora Jana Slavíka, který říkal, že lidé inklinují k těmto typům a podle toho se také výtvarně vyjadřují. Proto je potřeba ve výtvarné výchově střídat zadání tak, aby se pokryly všechny tyto typy. Ty jsme pak zkoušeli hledat i u sebe podle našich kreseb. Jakubovi se vybavil zase jiný trojúhelník z knihy Jak rozumět komiksu od Scotta McClouda. Autor zde popisuje tři způsoby vyobrazení – abstraktní, realistické a ikonické. Každému dítěti může být vlastní některý z těchto způsobů. Pokud my učitelé nahlížíme na tvorbu žáků z hlediska této typologie, dává nám to možnost více individualizovat náš přístup k žákům, ale také je citlivě vést k tomu, aby zkusili opustit své zažité hranice. Jednotlivé typy také obnáší specifické problémy, se kterými se žáci potýkají. Pokud jsou zaměřeni na přesný, realistický detail, mohou být úzkostnější, ale současně i otevřenější k radám pro zlepšení techniky. Důležité je také zamyslet se nad tím, k jakým typům inklinujeme my jako učitelé, a na základě toho zhodnotit, jestli naše zadání i hodnocení na to nejsou příliš vázána.
Učit, nebo neučit kreslit?
To nás přivedlo k otázce, jak, jestli a kdy děti učit výtvarným technikám – ve smyslu zdokonalování se ve schopnosti ovládnout řemeslo. Baruš totiž popisovala, že dětem ve své třídě nemluvila do způsobu jejich tvorby, aby tím v nich nevyvolala pocit, že je něco špatně. To by mohlo způsobit velké překážky v možnosti se svobodně projevit a experimentovat. Vycházela z psychologie dětského výtvarného projevu, který spočívá nikoliv v otrockém zachycování skutečnosti, ale ve vlastní interpretaci vnímání světa. Jakub s vhodností tohoto přístupu souhlasil s tím, že si myslí, že až do přibližně 12 let by se měly dětem pouze ukazovat možnosti a nechat je, aby si v nich našly to své. Baruš potvrdila, že právě někteří žáci kolem 11, 12 let byli ti, kteří si říkali o zpětnou vazbu a dožadovali se rad, které by jim pomohly se zdokonalovat technicky.
Až do přibližně 12 let by se měly dětem pouze ukazovat možnosti a nechat je, aby si v nich našly to své.
Kdo a co učí umění v 21. století?
Děti, které se toužily zlepšovat, se často inspirovaly různými videonávody na sociálních sítích (například na TikToku nebo YouTube). Ty byly jedním z podtémat našeho setkání. Stereotypní pojetí jednotlivých motivů totiž často vychází z toho, že nám někdo řekl, jak se taková věc má kreslit. Děti si pak vytváří představu, že umí ztvárnit jen určitý počet věcí – v závislosti na tom, kolik návodů si zapamatovaly. Bohužel drtivá většina knih nebo i seriálů o kreslení pro děti je stavěná na tomto principu. Děti se pak neučí postupům, které jim umožní nakreslit vlastně cokoliv. Návody na sociálních sítích jsou ale velmi různorodé a některé bývají opravdu kvalitní. Baruš je dětem dovolovala ve svých hodinách na mobilním telefonu sledovat a kreslit podle nich. Chtěla se tak s těmito návody seznámit a být dětem průvodcem v procesu, kdy se z nich učí. Poskytovala jim na videa nadhled, aby si například byly vědomy toho, že některé postupy jsou těžké nebo nabízí jen jeden úhel pohledu. Současně je upozorňovala na to dobré, na co se zaměřit k dosažení jejich cíle. Baruš také viděla, jakou radost děti měly, když se jim podle návodu podařilo něco vytvořit. Jakub říkal, že právě z tohoto důvodu návodů využívá u malých dětí, protože díky nim zažijí uspokojení z toho, že se jim podařilo nakreslit něco realistického. Získávají tak pocit, že to vlastně mohou zvládnout, což přispívá k jejich sebevědomí, tolik potřebnému pro vlastní tvorbu. Dětem ale také zdůrazňuje, že způsobů, jak danou věc zachytit, je mnoho. Společně jsme se shodli na tom, že na videonávodech obecně není nic špatného a že se svou formou nejvíce blíží živému učiteli. Anna Buňková, bývalá učitelka, která se připravuje na vzdělávání svého dítěte doma, zdůraznila ale potřebu vyvážení a střídání obou přístupů. V souvislosti s tím také padl návrh na knihu Nebojte se kreslit od Sama Piyaseny a Beverly Philp, která právě namísto návodů, jak nakreslit konkrétní věc, nabízí nápady k rozvíjení všech možných přístupů ke kresbě.
Jakub také srovnal přístup v našich školách, kdy se zaměřujeme na otázku „Co je umění? Co je kreativita?“, s tím anglosaským, kde se neřeší umění, ale řemeslo. Dle jeho názoru se umění a kreativita dají sice rozšířit a objevit, nikoliv však skutečně naučit. Řemeslo ale ano. Pokud ovšem volíme tento přístup, je důležité předávat dětem vědomí toho, že pokud se naučily tuto jednu věc, neznamená to, že tím končí všechny možnosti. Mohou objevovat dále.
Svět dětí a svět kultur
Být dětem průvodcem při čerpání ze sociálních sítí se jeví jako něco, co má opravdu smysl. Nicméně jsme si uvědomovali, že pohybovat se na nich je pro většinu z nás již poměrně vzdálenou záležitostí. Současně vidíme, že to mezi námi a našimi žáky vytváří určitou propast. Ptali jsme se sami sebe, do jaké míry se snažit tuto propast překlenout. Baruš má silnou zkušenost s tím, jak se s dětmi sblížila například díky hraní her nebo vytváření online obsahu. Ačkoliv jsme došli k závěru, že to pro většinu z nás není, Daniela vyslovila zásadní myšlenku: „Pokud chci ve světě dětí existovat, nemohu mít na očích klapky. Nemusí se mi to líbit, ale může mě to zajímat.“ Anna to doplnila tím, že se dětem nemusíme přizpůsobovat životním stylem, protože není náš. Musíme jim ale naslouchat a snažit se mu porozumět.
Dětem se nemusíme přizpůsobovat životním stylem, protože není náš. Musíme jim ale naslouchat a snažit se mu porozumět.
Na to, že někdy těžko rozumíme světu dětí, jsme narazili i v diskuzi nad symboly a emotikony, které jsou svým způsobem také takovým stereotypem. Jejich podoba vychází ze všeobecného společenského vnímání, ale přesto je my, trendů neznalí, používáme třeba v jiném významu, než jak „se to má“ a děti se nám kvůli tomu smějí. V tom se ale odráží i odlišné kulturní vnímání jak výrazů emocí, tak dalších symbolů. Zde jsme zmiňovali všechny možné přesahy do dalších vzdělávacích oblastí a zajímavé bylo podívat se z tohoto hlediska i na odlišné zpracování filmů, například těch indických nebo korejských.
V souvislosti s tímto jsme si také ukazovali praktické online zdroje pro práci s ikonami a emotikony.
Na co se těšit na příštím setkání metodického centra?
Všechna témata zmíněná v tomto článku, ale ještě i ta, která se sem nevešla, budeme příště převádět do praxe. Společně si představíme a vymyslíme aktivity, které bude možné s dětmi realizovat ve třídě a vyzkoušet si tak některé nové postupy. Ať už to bude třeba snaha povzbudit děti, které postrádají sebedůvěru, zajímavé přesahy do dalších témat za hranicí výtvarky, nebo využívání technologií ve výuce. Určitě je tedy na co se těšit, neváhejte za námi dorazit na další výtvarkové setkání metodického centra 13. dubna v 15:00 v Barvířově domě v Kutné Hoře! A pokud by vás zajímala i hudba, jste zváni i 16. března na stejném místě, ve stejný čas.
Pokud byste si chtěli prohlédnout prezentaci ze setkání a přečíst si další myšlenky, které jsme měli, můžete si projít tento dokument v OrgPadu.
