Rozhovor s Kamilou Drtilovou, manažerkou projektu Eduzměny na Kutnohorsku
Příběh Kamily Drtilové je plný nečekaných a odvážných cest, v nichž vzdělávání mělo hlavní roli. Milovala český jazyk, dostala se na svou vysněnou školu, aby nakonec přehlcená vědeckými detaily odešla do francouzských Alp, kde se učila mluvit cizí řečí odposlechem, jako dítě. Znovu pro sebe objevila krásu a smysl jazyka. Snad právě pro své životní zkušenosti věří, že škola může vytvořit bezpečný prostor, ve kterém mohou děti poznávat sami sebe, svět a především svůj talent, který jim učitelé pomáhají rozvíjet. I proto se stala šéfkou projektu Eduzměny na Kutnohorsku, kde se začíná s unikátní proměnou vzdělávacího systému. Kamila Drtilová v sobě nese klid a moudrost ženy, která se nemusí nikde násilím prosazovat, ale jde s respektem k ostatním za tím, čemu věří. Ostatně vždy šla v životě tam, kam věřila, že má jít, bez ohledu na to, jaký kotrmelec při tom udělá.
Kamilo, vlastně o tobě moc nevím. Jsi z Kutné Hory?
Nejsem, pocházím z Leštiny, malé obce v podhůří Jeseníků. Do Kutné Hory jsem se přestěhovala před sedmi lety. Je to docela dlouhý příběh. Chceš ho slyšet od začátku?
Chci.
Beru jako velké štěstí, že jsem mohla vyrůstat na malé vesnici a být v přirozeném a bezpečném prostředí s dětmi a dospělými, které jsem znala. Chodila jsem tam na mateřskou i základní školu, na druhý stupeň jsme přecházeli do větší městské školy ve čtyři kilometry vzdáleném Zábřehu. Když se podívám zpátky na období, kdy jsem dojížděla na druhý stupeň, mám pocit, že vůbec nevím, kdo jsem byla, proč jsem se učila a k čemu to vlastně celé bylo. Uvědomuji si ale, že je to specifický věk a vidím veliký prostor v tom, jak s dětmi nebo spíš mladými lidmi v tomto věku pracovat.
Bylo něco, co tě bavilo?
Hodně mi daly hudební kroužky, chodila jsem na klavír a sborový zpěv. A moc mě bavila čeština a čtení. Fascinoval mě jazyk. Dostala jsem asi do vínku přirozenou inteligenci, takže mi škola šla, ale chyběly mi některé souvislosti. Zpětně mám pocit jakoby celé ty roky vůbec neexistovaly. Byla jsem někde, kde vůbec být nechci, ale nešlo to jinak. Plnila jsem, co se po mně chtělo, ale nevěděla jsem proč. Jednu z mála věcí, které si ze školy pamatuji, byl experiment, při kterém nás v sedmé třídě rozdělili do tříd podle známek. Ti „nejlepší“ šli do A, „nejhorší“ do D, dyslektici do E. Tohle škatulkování je dle mého názoru ukázka toho, kudy se rozhodně nevydávat.
A pak jsi šla na gympl?
Ano. Měla jsem velké štěstí, že jsem tam potkala učitele, kteří byli opravdovými osobnostmi s velkou vášní pro svůj obor, respektovali studenty a uměli to s nimi. Byli to lidé, kteří mi pomohli rozvíjet mé nadšení pro jazyk a literaturu. Zároveň jsem v té době začala jezdit na festivaly poezie. Připadalo mi, že rozkrývat význam textu je dobrodružná cesta, která mě velmi rozvíjí.
Bylo něco, co ti chybělo?
Byla jsem humanitně orientovaná, takže mi nešly předměty jako fyzika, začala jsem mít trojky a ubíralo mi to energii. Cítila jsem, že chci trávit čas tím, co se mnou rezonuje. Současně se v tomto období rodila velká přátelství a mě to přirozeně táhlo k lidem kolem literárních a hudebních festivalů. Takže bych neřekla, že mi něco chybělo, na gymnáziu už jsem byla hodně přítomná.
Šla jsi pak na vysokou?
Ano, byla to skvělá příležitost, jak zjistit, kdo vlastně jsem a co chci dělat. Jsem vděčná, že jsem mohla dál studovat, byť se to samozřejmě zkomplikovalo. Stála jsem před rozhodnutím, jestli jít na Pedagogickou fakultu do Olomouce, což bylo blízko od domova a byla by to ta nejjednodušší varianta. Od malička jsem říkala, že chci být učitelka. Nakonec jsem si ale vybrala Prahu, obor český jazyk a literatura na FF UK. To byla velká výzva a já jsem si myslela, že jsem připravená ji unést. Jenže jedna věc byla, že jsem milovala jazyk, psaní a interpretaci, a druhá, že na vysoké škole už bylo všechno hodně vědecké. Najednou bylo potřeba prokousávat se staroslověnštinou a načítat stohy odborných knih. Začala jsem být přehlcená.
Zklamalo tě to?
Ne. Měla jsem jen pocit, že už jsem tak zahlcená tím kvantem detailů, že v tom jako člověk nemůžu existovat. V tu dobu se mi naskytla příležitost odjet jako dobrovolnice na jedno poutní místo ve francouzských Alpách. A do školy už jsem se nevrátila. Přerušila jsem ji a ve Francii zůstala celý rok.
Uměla jsi francouzsky?
Ne, neuměla jsem nic a nikoho jsem tam neznala. Ale cítila jsem, že potřebuji něco najít, někde a nějak jinak. Ze všech těch filosofických debat ve škole jsem měla najednou pocit, že se mi vytrácí význam jazyka. Že všichni občas mluvíme jen proto, abychom něco říkali, a nepřemýšlíme nad tím, že je možná někdy lepší mlčet. Ve Francii jsem se ale dostala do opačné, svým způsobem extrémní situace, kdy jsem se potřebovala jen dorozumět, kdy jsem chtěla něco říct, ale neuměla jsem jazyk a ti lidé neznali ten můj. Sice jsem měla nějaké základy angličtiny, ale oni častokrát neuměli ani to. Takže jsem tam stála, potřebovala něco sdělit, ale nebylo jak. To byl pro mě zásadní zlom. Znovu jsem si uvědomila hodnotu jazyka a komunikace. Začala jsem poslouchat a postupně rozkrývat, kde ve francouzštině končí slova a věty. Pomalu jsem si uvědomovala, která slova se opakují v určitých situacích. Učila jsem se opravdu jako dítě. Po třech měsících jsem odjela domů vyřídit nějaké papíry. Francouzsky jsem do té doby nemluvila. A když jsem se po týdnu vrátila, začala jsem mluvit. Byla to hodně zvláštní a současně ta nejlepší zkušenost, jakou jsem si mohla přát.
Jak ses rozhodla, že tam zůstaneš?
Přišlo mi, že jsem přesně tam, kde mám být, a že mi to dává mnohem víc, než kdybych se vrátila zpátky do školy. A také, že nacházím nějakou podstatnou část sebe sama, nejen skrze jinou kulturu a lidi, ale právě, a to jsem si uvědomila až zpětně, skrze jiný jazyk. Byla to pro mě možnost být znovu dítětem, úplně nezatíženým. Navíc probouzet se každý den s výhledem na francouzské Alpy a slyšet jen ticho hor bylo nádherné. Když jsme ještě na gymnáziu probírali francouzské básníky, tak jsem si říkala, že bych si je jednou chtěla přečíst v originále…
A přečetla sis je nakonec?
Ano, protože jsem ve Francii nakonec žila sedm let. Ale ještě zpátky k té škole. Já jsem vděčná, že jsem měla tu příležitost být na vysoké, ale cítila jsem, že potřebuji být v reálných situacích a vztazích. Přitom škola obecně, především ta základní, je místem, které může být tím bezpečným prostorem, kde si zkoušíme a nacházíme, kdo vlastně jsme ve vztahu k ostatním. Co nám jde, jaký je náš talent a potenciál, protože to je to, co je nutné rozvíjet. Systém by měl pomoci dětem zažít úspěch. Škola je provizorní svět, který nás má vést k tomu, co skutečně potřebujeme. Je to obrovský prostor, který se dá úžasně využít. Zkusím to popsat třeba na tělocviku. Rozcvička, běh, šplh, hod do dálky, skok do dálky…Proč je tam tak málo prostoru pro to, aby se děti naučily pracovat s tělem tak, aby mu porozuměly? Proč se nenaučí třeba základy jógy, bojových umění a dýchání? To všechno pak člověk nachází později, nebo třeba mimo školní výuku. Škola by mohla být místem, kde se děti učí porozumět sobě, ostatním, kde se učí to, co budou v životě opravdu potřebovat. Ale ta možnost je často nevyužitá, děti jsou zahlceny jednotlivostmi bez souvislostí, pojmy, čísly… Nechci zpochybňovat, že není dobré běhat na čas nebo někam šplhat. Ale když to nemá souvislosti a nikdo jim neřekne, proč to vlastně mají dělat, tak to najednou může vypadat zbytečně. A bohužel tohle se děje v mnoha předmětech. Samozřejmě ne všude. Znám i učitele, kteří se snaží předměty propojovat, souvislosti dětem ukazovat a být jim průvodcem a partnerem.
A je to důvod, proč jsi v Eduzměně?
Je. A současně to vnímám jako velkou příležitost. Téma vzdělávání mě provázelo vždycky, ale spíš na úrovni prožitku a uvědomování si toho, jak by škola mohla vypadat. Více jsem se o celý systém začala zajímat až ve chvíli, když jsem sama měla děti a řešila, kam je vlastně dám. Děti byly i tím hlavním důvodem, proč jsme se přestěhovali do Kutné Hory. Když byl Elišce rok, tak jsem se rozhodla, že v anonymní Praze být nechci.
To jsme v tvém příběhu trochu poskočily. Co jsi dělala, když ses vrátila z Francie?
Zkusila jsem se vrátit na vysokou, ale současně jsem věděla, že to asi nebude moje cesta. Takže jsem začala pracovat v literární kavárně, kde jsem měla svoje knihkupectví a znovu měla možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Možná i proto, že se snažím být otevřená a pokorná k tomu, kam každý člověk ve svém životě došel. Nějakou dobu jsem pak taky pracovala v ranním vysílání v Českém rozhlase Regina, to byla moje první delší zkušenost s rozhlasem, mým oblíbeným médiem. A pak jsem dostala možnost podílet se na přípravě jedné výstavy, která se konala v rámci francouzské kulturní sezóny. Měla jsem odjet na půl roku do Francie, ale nakonec jsem tam zůstala dalších šest let a vystudovala na Univerzitě Horního Alsaska management kulturních institucí.
Byly tvoje cesty ovlivněné láskou?
Ano. Jako všechno v životě. Ve Francii jsem prožila krásný a důležitý vztah, který mi byl velkou oporou. Mohla jsem cestovat, poznávat nové lidi, novou kulturu a konečně znovu i studovat. Najednou to nebylo o tom, že musím něco vystudovat, abych se někým stala. Byla jsem někým, kdo studuje to, co ho zajímá a naplňuje. To je něco, co bych přála nejen svým dětem. Nicméně po sedmi letech života ve Francii jsem si uvědomila, že se chci vrátit, najít si práci a dělat ji ve svém rodném jazyce. A znovu mě cesty dovedly do rozhlasu, tentokrát do Českého rozhlasu Leonardo, zaměřeného na popularizaci vědy, kde jsem pracovala jako redaktorka. A pak přišly děti. A teď se zase krásně přemostíme k našemu tématu…
Kamilo, s tebou je radost dělat rozhovor, když máš tu zkušenost z rozhlasu.
(Směje se) Já jsem s dětmi nikdy nevydržela nepracovat, vždycky po roce jsem se postupně začala věnovat něčemu, co bylo s dětmi možné zvládnout a současně mi umožnilo zaměstnat se i myšlenkami na něco jiného. Bylo pro mě důležité, abych ten čas věnovala něčemu smysluplnému. Pracovala jsem pro neziskové organizace zabývající se uměním a sociální prací, v oblasti PR a komunikace, na projektech, které se snažily o zlepšení škol a veřejného prostoru. A pak přišla možnost zapojit se do Místního akčního plánu, který se na Kutnohorsku věnuje rozvoji vzdělávání, a mně přišlo, že to celé dává smysl. A že všechny ty zkušenosti, které jsem získala, tu mohu využít.
Co pro tebe bylo nejvíc odstrašující, když ses skrze svoje děti opět dostala do školského systému?
Pro mě to na začátku bylo cizí prostředí. Žila jsem tu krátce a neznala jsem to tu. Než člověk zakotví a naváže vztahy, chvilku to trvá.
Vadil ti masový přístup?
Ano, respektive bylo těžké představit si, že děti budou chodit někam, kde nikoho neznáme. Proto pro mě byla jasná volba zdejší lesní školka, kde byly komunitní, partnerský a respektující přístupy základními principy. Znala jsem některé průvodce ve školce a věřila jsem, že děti tam budou v dobrých rukách. A současně mi taky přišlo důležité, že budou svobodně venku, v přírodě, stejně jako jsem to v dětství zažívala já.
Čeho by sis přála dosáhnout v Eduzměně?
Neumím to asi popsat lépe, než je to shrnuto ve vizi Eduzměny. Byť to někomu může znít jako klišé. Chtěla bych, aby děti chodily do školy rády, měly individuální přístup, aby každé mohlo rozvíjet svůj talent, aby se učily to, co budou v reálném životě potřebovat. A věřím tomu, že aby to mohly zažívat děti, je třeba, aby to mohli zažívat i učitelé a ředitelé škol. Je třeba je podpořit v tom, aby nebyli zahlceni administrativou a měli čas a prostor pro svůj osobní rozvoj. Učitel má obrovskou moc, v tom pozitivním i negativním smyslu. Může být průvodcem, který učí dítě porozumět sobě a světu. Ale může mu taky vzít veškerou chuť a zvídavost, se kterou do školy vstoupilo. Vzdělání je v tomto smyslu klíč. A ještě bych si přála, abychom nemuseli přemýšlet, do které školy své dítě dáme. Aby mohlo chodit do té nejbližší, protože v té dostane to nejlepší, co ke svému vzdělání a rozvoji potřebuje.
Je Kutnohorsko podle tebe něčím specifické?
Myslím si, že nijak zásadně. Z analýz vyplývá, že nejsme ničím unikátní. Máme ale unikátní příležitost udělat systémovou změnu ve vzdělávání ve všech našich mateřských, základních i středních školách.
Proč si myslíš, že jako pilotní region bylo vybráno právě Kutnohorsko?
Myslím, že zdejší prostředí je připravené na to, aby se tu změna udála. Jen se nesmíme nechat odradit tím, že každá změna trochu bolí. Jsme na začátku společné cesty, máme možnost ovlivnit to, jaká Eduzměna bude. Protože bude taková, jací jsme my.
Už jen to slovo změna může vyvolávat nepříjemné pocity. Jak Eduzměnu lidé přijímají?
Pro mě je slovo změna pozitivní. Je to možnost, jak udělat něco jinak, líp. Mám reakce od lidí, kteří se změny bojí, i od těch, kteří cítí, že taková změna je potřeba a jsou na ni připraveni. Máme malý handicap v tom, že projekt se začal rozjíždět ve chvíli, kdy přišla koronavirová krize. Ve chvíli, kdy bylo potřeba osobní setkávání, zapojování a propojování lidí, školy se zavřely a vše šlo jen online. Ale přizpůsobili jsme se, zřídili Fond pro Kutnohorsko, dávali jsme školám podporu v online výuce a připravené aktivity odsunuli na později. Ale nový školní rok začíná a na 11. října chystáme festival vzdělávání, kde se Eduzměna široké veřejnosti představí.
V čem je Eduzměna příležitostí pro tebe?
Zhmotnit nebo nějak přiblížit k realitě svou představu o tom, jak by mělo vzdělávání vypadat. Současně respektuji, že ne každý to vidí stejně jako já. Já o sobě vím, že abych se něco naučila, potřebuji prožitek, radost, respekt, souvislosti a smysl.
Má slabé místo?
Lidi. V nich vnímám potenciál, a zároveň i slabé místo. Ale to je tak asi vždycky.
Zároveň je asi třeba se smířit s tím, že se budou dělat chyby, pokud se hledá cesta. To bude asi pro mnoho lidí výzva, nemyslíš?
To bude. Současně, pokud chceme, aby se děti nebály dělat chyby, tak se nesmíme bát je dělat my, protože se tím nejvíc naučíme. A pokud jsme pilotní projekt, tak to musíme přijmout i s tím, že se může stát nějaká chyba. Ta se pak díky tomu nemusí opakovat, až se bude Eduzměna rozšiřovat do dalších regionů.
Martina Kopecká