Jak poznat mimořádně nadané děti už ve školce, nebo v první třídě? Jak je učit a jak s nimi pracovat, aby neztratily motivaci? Otázky, které si klade nejeden učitel. Jestli je jejich dítě mimořádně nadané, chtějí vědět i rodiče. A právě oni jsou mnohdy pro odhalení talentu klíčoví. Přece jen znají své dítě nejlíp. Jak tedy výjimečné dítě poznat?
Nad tématem nadaných dětí debatovali odborníci ve Zruči nad Sázavou po promítání předpremiéry 8. dílu seriálu Ochránce s názvem „Ahoj tati“, který se věnuje právě tomuto tématu. Debatu uspořádala Eduzměna: „Skutečně jim rozumíme? Víme, co potřebují? Dokážeme podpořit i výjimečně nadané děti?“ otázky, které hned v úvodu diskuse položila Lucie Plešková, zástupkyně ředitele Eduzměny.
Je dobré podezřívat všechny děti, že jsou nadané. Když nadání rozpoznáme, můžeme dítě dále rozvíjet.
„Ač sama pedagog, nikdo mi neřekl, jak to nadané dítě poznat a rozvíjet,“ vysvětluje Dana Havlová, pedagožka a spoluautorka testů fluidního intelektu, která se tématu mimořádně nadaných dětí věnuje už víc než 15 let: „Je dobré podezřívat všechny děti, že jsou nadané. Když nadání rozpoznáme, můžeme dítě dále rozvíjet. Děti ‚postižené‘ nadáním mají více černobílé vnímání a na sebe vysoké nároky, jsou velmi zranitelné. Pokud mají štěstí, že v životě potkají mentora, který se jim dokáže věnovat, obrovsky se to společnosti vrací,“ říká Dana Havlová. Jinak totiž u nadaných dětí dochází poměrně rychle k frustraci.
Rodiče hrají klíčovou roli
Říct: „Mám nadané dítě,“ je tak trošku divné a když už si to rodič dovolí, skoro vždycky je tam nějaký podklad proč.
Dana Havlová proto učitelům radí, aby poslouchali to, co se jim snaží sdělit rodiče. V našem prostředí totiž dle jejího názoru není vychloubání příliš běžné: „Říct: ‚Mám nadané dítě,‘ je tak trošku divné a když už si to rodič dovolí, skoro vždycky je tam nějaký podklad proč.“
Její přání proto je, aby byli i ve společnosti rodiče více vnímáni jako ti, kteří dokážou nadané dítě identifikovat, nejen učitelé: „Dost často se stává, že pedagog zaměňuje dítě šikovné za dítě mimořádně nadané. Taková ta šikovná Janička, co má samé jedničky a všechno jí jde. Zatímco ten kverulant, který má ke všemu doplňující otázku, neodevzdává domácí úkoly, protože na ně zapomněl, sedmkrát ztratil bundu a dvakrát papuče. Ten učitele hrozně štve, protože vydává divné zvuky, nebo cokoliv jiného. Mnohdy tohle je to dítě, které potřebuje pomoc o něco víc, aby se cítilo dobře.“
Identifikovat nadané děti v kolektivu a správně s nimi pracovat je totiž prospěšné pro všechny: „Když ho podchytíme, když budu vědět jak na něj jako pedagog, tak je to velmi užitečné pro něj, a je to strašně užitečné pro mě. A pro zbytek kolektivu ve třídě, protože jednak ho zaujmu a on se mnou bude spolupracovat, protože mě bude brát jako pedagoga. A jednak nebude ve třídě vyrušovat, protože dostane adekvátní úkol. Ne víc. Úkol na jeho úrovni, který ho bude rozvíjet. Bude se rozvíjet vlastním tempem a bude spokojený. Bude se cítit velmi dobře. Protože děti, které nemohou uplatnit intelekt na úrovni, na které jim v hlavičce běží, se dostávají do frustrace poměrně velmi často.“
Frustrace, pocit osamocení a nepochopení totiž není pro výjimečně nadané děti nic neobvyklého. Že to v životě vůbec nemají lehké potvrzuje i Tomáš Feřtek, dramaturg, scenárista, spoluautor scénáře seriálu Ochránce a spoluzakladatel informačního centra o vzdělávání EDUin: „Bylo to téma objevné i pro mě, byť se vzdělávací politikou zabývám docela dlouho. Zjistil jsem, že to tyhle děti mají výrazně složitější, než jsem si představoval.“
Jak včas rozpoznat mimořádně nadané dítě?
„Prvotní screening se dá udělat na vyžádání ve škole, je zaměřený na fluidní intelekt. Komplexní diagnostika pak probíhá v poradně. Nicméně vždy záleží na tom konkrétním dítěti, například musí chtít podat ‚výkon‘, musí být motivované se zapojit,“ vysvětluje Dana Havlová.
Nadaných dětí je podle jejího názoru mnohonásobně víc, než evidují oficiální statistiky. „Většinou bývá rovnítko mezi ‚nadané dítě‘ a ‚má nějaký problém‘. Ty, co nemají problém, neidentifikujeme, protože nejčastěji to dítě identifikujeme tak, že ho pošleme do poradny s nějakým problémem. A k tomu se ‚omylem‘ taky zjistí, že je mimořádně nadané,“ říká Dana Havlová a přidává několik čísel: „Když vezmu od mateřinky po maturu děti ve školském systému, tak bychom jich měli mít dvě procenta, tedy až 32 tisíc. A máme jich identifikovaných asi tisícovku.
Jakou podporu dát všem dětem, aby se ve škole cítily dobře?
Učitelé potřebují mít prostor více vnímat, co děti prožívají, v současnosti jsou ale bohužel nuceni víc řešit obsah. Myslí si to Ivana Stará, ředitelka ZŠ Zruč. Podle ní je potřeba, aby učitelé přistupovali k dětem individuálně: „Pokud dokážeme téma individuality uchopit, děti se nebudou muset učit vše a ve stejnou chvíli a ve stejném měřítku. Mým úkolem coby ředitelky základní školy je přesvědčit učitele, aby o tom přemýšleli. A také rodiče, protože oni někdy hodně tlačí na výkon a pak jsou z toho ve stresu úplně všichni.“
Podle jejího názoru je potřeba problém uchopit koncepčně a systémově. „Učitelé šikovní jsou, ale jsou to jenom lidi a jde o to, abychom jim nastavili co nejlepší podmínky,“ říká Ivana Stará.
Je potřeba týmová podpora a podpora učitelů a spolupráce s dalšími podpůrnými pracovníky z jiných profesí. Učitelům dlužíme lepší pomoc z venku, ze strany psychologů, psychiatrů.
S tím souhlasí i Klára Laurenčíková z ČOSIV, partnerské organizace Eduzměny: „Chceme, aby se zlepšovaly podmínky pro individuální práci s dětmi. K tomu je potřeba týmová podpora a podpora učitelů a spolupráce s dalšími podpůrnými pracovníky z jiných profesí. Učitelům dlužíme lepší pomoc z venku, ze strany psychologů, psychiatrů.“
I proto na Kutnohorsku za podpory Eduzměny a norských fondů vznikl pilotní projekt mobilních týmů dětského duševního zdraví, které mají pomáhat tam, kde je to potřeba: „Na jednom místě sedí odborníci, kteří se můžou společně radit, jak s konkrétním dítětem pracovat a mohou také přímo jet do školy a poradit, jak na podporu takového dítěte jít,“ vysvětluje Klára Laurenčíková. Podle jejího názoru je potřeba rozvíjet prostředí, které je vstřícné. A mluvit s dětmi o tom, jak se cítí a co potřebují. Důležitá je ale také podpora samotných učitelů: „Měli bychom se víc ptát na potřeby těch, kteří s dětmi pracují, aby měli kapacitu a všechno pro to, aby mohli zvládnout i velmi složité výzvy. A pak jsou důležité ty věci, které už Eduzměna vytváří: mentoring, supervize a podpora na individuální bázi.“
Na záznam debaty se můžete podívat tady:
