Rozhovor s Pavlínou Jiříkovou, koordinátorkou tzv. mapování potřeb na Kutnohorsku

Co vlastně potřebují ve své škole děti a jejich rodiče? Má škola vizi? A co potřebují její učitelé? Na to má odpovědět unikátní průzkum, který už od jara běží na všech školách na Kutnohorsku a jež posvítí na hlavní témata jednotlivých škol i celého regionu. S koordinátorkou tzv. mapování, Pavlínou Jiříkovou, jsme mluvily o tom, proč průzkum oslovuje i děti a rodiče a jaké problémy odhaluje.

Co je vlastně cílem průzkumu?
Chceme zjistit, jaké potřeby školy mají, abychom jim mohli co nejlépe nabídnout podporu. Začínáme u vedení škol a pokračujeme dál, tedy k potřebám učitelů, dětí i rodičů a zřizovatelů škol. Takže během pár měsíců zjistíme pohled všech zapojených skupin a na základě toho chceme pomoci škole vytvořit plán, jak se nejlépe rozvíjet.
Nejde ale jen o ten výstup v podobě plánování, už samotné společné hledání potřeb může být pro školy přínosné.

Co vás zajímá?
Ptáme se na tři oblasti, které věříme, že jsou důležité. Zajímá nás, jak fungují vztahy na škole, mezi dětmi, učiteli a mezi školou a rodiči. Dále chceme vědět, jak se ve škole přistupuje k aktivitě – dětí v hodinách, učitelů a rodičů. A nakonec se zaměřujeme na schopnost reflexe. Nejprve zjišťujeme, co si vůbec pod těmito pojmy ve škole představují, pak se teprve dostáváme k tomu, co se v této oblasti dařilo a co by chtěla škola zlepšit. Chceme vědět, jakým společenstvím škola je a na co se potřebuje soustředit. Musíme ke školám přistupovat individuálně, na Kutnohorsku jsou různé typy škol, které se velmi liší. Máme tam například mateřské školky, které pod jedním ředitelem sdružují osm zařízení, ale pak jsou školky spojené se základní školou na malém městě, kde je dohromady pět učitelů.

Kolik je v tuto chvíli zmapovaných škol?
Máme hotové rozhovory zhruba s polovinou vedení škol a začínáme se potkávat s učiteli. Vše je bohužel ovlivněné covid situací. Ale do ledna bychom chtěli mít vše ukončené a věříme, že hodně věcí dokážeme dělat online.

Jaké jsou ty potřeby škol?
První postřehy máme takové, že jde například o to, jak efektivně spolupracovat s rodiči. Dalším tématem je aktivita učitelů. Na každé škole je skupina lidí, která hledá nové způsoby práce, a další, která nemá vnitřní motivaci něco měnit. Kromě toho, že společně s každou zapojenou školou tvoříme její vlastní rozvojový plán, hledáme regionální témata. Vidíme například, že v regionu jsou rozdíly mezi školami. A to je téma, o kterém se pak chceme bavit se zřizovateli.

Jaké problémy se ukazují na školách?
V menších školách fungují dobře vztahy, čím je komunita menší, lidé k sobě mají blíž a obráceně. Potvrzuje se nám, že existují různé skupiny rodičů a každá z nich má jiná očekávání. Počet aktivních rodičů je malý a rodiče hodnotí školu podle toho, co znají sami ze své zkušenosti, a nedokáží posoudit, jestli to, co se děje na škole, je dobré, nebo ne.

Jsou školy ochotné s vámi spolupracovat?
Ano, téměř všechny se zatím zapojily, byť je do toho nikdo nenutí. Pomáhají nám i sobě. Po skončení tohoto období budeme mít naskenovaný celý region a budeme přesně vědět, s čím můžeme do budoucna přicházet. V tuto chvíli nám jde o to, aby si školy uvědomovaly potřebu na sobě pracovat. Každá škola je v jiné fázi, někdo ví, že potřebuje plán, někdo ne. A my to respektujeme a nikam školy netlačíme, jen se pomalu snažíme zjistit, jak je můžeme podpořit. Ale trváme na tom, abychom do celého procesu zapojili všechny – vedení, učitele, děti, rodiče.

To znamená, že každá škola na konci dostane plán na míru?
Ne, škola nic nedostane, sama si svůj plán rozvoje vytvoří, pokud dojde až na konec procesu, kterým ji provází naši dva zkušení průvodci. Často jsou sami učiteli, řediteli či lektory. Není to ale žádné sci-fi. Mělo by být jasné, k jakému cíli škola směřuje, jaké jsou její priority a jaké aktivity jsou k tomu potřebné. Mělo by být i jasné, za co je škola odpovědná a s čím potřebuje pomoci zvenčí a od koho. Není to o tom, že přichází někdo, kdo má peníze, a proto si utváří škola plán.

Eduzměna má svou vizi. Co když se ale nepotká s představou školy?
Myslím, že se nám nestane, že by se škola odchylovala od naší vize, ale může se stát, že školy budou mít různé cíle. Pokud jde o dlouhodobé směřování škol, je jasné, že se svět mění a my na to musíme děti připravit. Myslím si, že se s naší vizí většina škol ztotožní, protože všichni tuto práci dělají kvůli dětem. Problém je, že školy řeší jednotlivosti. Vedení je zahlcené administrativou, chybí prostředník mezi ministerstvem a školou. A to je i úkolem Eduzměny, která se snaží o vytvoření takového středního článku.

Ukazuje se, proč školy nemají jasnější plán?
Například nejsou často zvyklí pracovat s vizí, je to pro ně něco, co se zdá být daleko. Jenže každé společenství lidí a každá skupina potřebuje vizi. Možná je to pro ně nepraktická věc a nedovedou si představit její přínos. A to by mělo být věcí vedení školy. Problém je, že ředitelé musí být spíš právníci a správci budov než pedagogičtí lídři a manažeři. Proto jedním z opatření, které chceme zprostředkovat, jsou programy pro ředitele, kde si mohou uvědomit i důležitost vize a práce s ní. A z firemního prostředí vím, že aby vize fungovala, musejí se na ní podílet všichni, kteří jsou v systému zapojeni, musejí jí věřit a přijmout za svou. Jenže na školách není zvykem, že by se spojovali všichni, učitelé, děti a rodiče nad nějakou vizí, kam jdeme a kde chceme být za pět let.

Jaké to má dopady, že školám chybí vize?
Především se to odráží v roztříštěnosti různých aktivit, které nakonec ani nemají takový dopad, jaký škola čekala. Pokud škola ví, kam směřuje, tak může být například mnohem koordinovanější vzdělávání pedagogického sboru. Řada věcí se čerpá, protože na to zrovna jsou peníze a někdo přijde s nabídkou. Aktivity školy mohou být potom nesystematické a nevážou se k jednomu cíli. Ale nechci zevšeobecňovat.

Je s tím spojená nehospodárnost?
Určitě. Zároveň to platí i obráceně – peníze určitě ovlivňují množství aktivit, které si škola může dovolit.

Je těžké získat si důvěru škol?
Děje se často, že ředitelé na začátku říkají: Heleďte, takových projektů už tady bylo. Ale po prvních rozhovorech máme velmi pozitivní zpětné vazby. Vedení škol má najednou někoho, kdo mu opravdu naslouchá a vede odborný dialog. A pokud sdílím, proč této iniciativě věřím já a protistrana se v tom najde, nemá problém spolupracovat. Myslím, že důvěru získáváme i tím, že neřešíme věci od stolu, ale pohybujeme se ve školách, pracujeme s nimi individuálně. A reagujeme pružně na vzniklé situace, jak například ukázala situace kolem covidu. To, co se na Kutnohorsku společně naučíme, pečlivě sledujeme, abychom případně mohli tuto zkušenost přenést do dalších regionů v Česku.

Jak podle tebe mění koronakrize vzdělávání?
Paradoxně jsem z ní nadšená. Situace ukazuje, že je spousta věcí, které by byly za normálních okolností obtížné zavést. A my si je teď rychleji uvědomujeme. Učitelé snižují počet hodin, aby to děti zvládly, redukují učivo, to je obrovské téma, o kterém se hodně mluví. Učitelé se také učí hodnotit děti jinak, slovně. Což znamená, že musejí ke každému dítěti přistupovat individuálně. A další oblastí je spolupráce s rodinou. Mladší děti se neobejdou bez pomoci rodičů a najednou je třeba si všímat, že ne všichni rodiče jsou stejní. Takže tato doba je podle mě požehnáním, darem, který člověk v krizi dostane a otevře mu oči.

Martina Kopecká