Měla pocit, že se během pandemie musí něco udělat pro děti z „ulice“. A tak se učitelka z PORG gymnázia, propagátorka a lektorka hodnotového vzdělávání Cyril Mooney Michaela Stoilova rozhodla navázat spolupráci s nízkoprahovými zařízeními v Česku, propojit je s učiteli a začala tím, že s kolegy uspořádala několik Letních škol, které měly sociálně slabším dětem pomoci postavit se na nohy po dlouhém období izolace. Eduzměna podpořila jednu z nich také na Kutnohorsku. „Spala jsem kolikrát i na zemi nízkoprahů, ale byla to neuvěřitelně krásná zkušenost,“ říká pedagožka.
Tahle hra nám všem spontánně otevře téma strachu, takže se po hře všichni dost upřímně bavíme o tom, z čeho máme v životě strach a jak nás blokuje. Děti jsou viditelně potěšené, když slyší strachy dospělých, a to jim dodává odvahu.
„Stoupneme si do kruhu a budeme si nejdřív házet míčkem,“ začíná Míša Stoilova akci v nízkoprahovém zařízení Kotelna ve Zruči nad Sázavou. Jsou tu dospělí s dětmi a sociální pracovníci, větší děti tentokrát nepřišly. I to je úděl práce s dětmi ze sociálně slabších rodin. Míša postupně vytahuje větší a větší velikosti balonů, až začínám pochybovat o smyslu celé aktivity. Jenže přesně v tu chvíli vyndá z batohu skleničku. „Chcete, abychom si s ní házeli?“ díváme se na ni překvapeně, stojíme daleko od sebe a pravděpodobnost, že někomu upadne, je poměrně vysoká. Maximálně se soustředíme a sklenice nakonec nikomu nespadne. Tahle hra nám všem spontánně otevře téma strachu, takže se po hře všichni dost upřímně bavíme o tom, z čeho máme v životě strach a jak nás blokuje. Děti jsou viditelně potěšené, když slyší strachy dospělých, a to jim dodává odvahu a chuť se také svěřit. Strach pak výtvarně vyjadřujeme sami za sebe a po té ve skupinkách hrajeme improvizované scénky, které nám přinášejí ještě mnohem hlubší vhled do toho, jak strach ovlivňuje náš život.
Řekneš mi, co jsme to vlastně dělali?
A já ti to „pinknu“ zpátky. Když se zeptám tebe, co jsme to dělali?
Pracovali jsme se svým strachem. Díky té skleničce jsem si okamžitě uvědomila, že mám strach, že se rozbije. Uvědomila jsem si, jak moc nás všechny strach ovlivňuje, to nás hodně propojilo ve skupině, jsme na tom vlastně všichni úplně stejně. A to bylo fajn.
Zajímá mě, jak se dá práce s emocemi využít ve škole?
Ano, tady hrály emoce velkou roli. V rámci hodnotového vzdělávání chceme, aby děti a učitelé pustili emoce do své práce ve škole a cítili, že to je úplně v pořádku. Aby učitelé uměli vytvořit bezpečný prostor. A co bych vyzdvihla, je právě konfrontace různých zkušeností, které mohou s dětmi rezonovat, rozšiřují si tak obzor a vede je to k vzájemnému respektu a empatii. Děti si mohou uvědomit, že na problém nejsou samy. Zároveň se v takové práci střídají různé fáze. V té první je člověk jen sám se sebou, pak absorbuje informace z okolí a také je tam prostor pro debatu a práci ve skupině. Je pak zajímavé, když společné sdílení vyústí do nějakého výstupu, který slouží ostatním. Na metodických workshopech pro učitele pak vysvětlujeme, k čemu můžeme jednotlivé fáze využít.
Jak mohou učitelé toto dostat do tradičního vzdělávacího systému?
To samozřejmě hodně záleží na jejich vůli a kreativitě, ale také prostředí dané školy. Máme třeba učitele, kteří nemají podporu kolegů a vedení, a ti pak mají prostor omezený jen na své hodiny. Ale máme spoustu učitelů, kteří pro Hodnotové vzdělávání zavedli samostatný předmět nebo je zařadili do výuky společenských věd. Jinde se rozhodli věnovat tématu jednou za měsíc v rámci projektových dnů. Ale tyto postupy a metody, jak s dětmi komunikujeme, jak zapojujeme jednotlivé fáze, lze využít v jakémkoliv předmětu. To se dá využít v matice, kdekoliv.
Skupinová práce znamená, že má nějaký řád, že má smysl, proč děti ve skupinách jsou. Že všichni dostanou slovo.
Jak to využíváš ty?
Jde o celkovou dynamiku hodiny. Pokud si děti připravují něco samy, už je třeba myslet na to, jak to využijí ve společné debatě. Takže si žáci napíší nějaký text, ze kterého pak vycházíme jako třída, vše má nějaký smysl. Stejně tak skupinová práce. To je samozřejmě věc, která je popsána v nejrůznějších metodách a pracuje se s ní různými způsoby. V hodnotovém vzdělávání je však důležité, aby bylo vše dotažené do konce. Skupinová práce neznamená, že se děti rozdělí do skupin. Skupinová práce znamená, že má nějaký řád, že má smysl, proč děti ve skupinách jsou. Že všichni dostanou slovo. Že to, co skupina vytvoří, má nějakou váhu a dál se s tím pracuje.
Proč jste si vybrali právě nízkoprahová zařízení?
My jsme začali vstupovat do nízkoprahu ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že s dětmi, na které kdysi cílila sestra Cyril Mooney a které propadají všemi možnými síty, umí nízkoprahy dobře pracovat a mají s nimi už vybudovaný vztah. Takže jsme začali hledat partnerské nízkoprahy, které se otevřely spolupráci a já jsem je začala objíždět. A byla jsem fascinovaná, jak pestrá a různá jsou to zařízení. Mohou sem přijít i děti, které primárně nejsou profilované jako klienti nízkoprahu. Nemusí mít žádné problémy, jenom třeba nemají kamarády. Na jedné letní škole jsme měli i děti, které trpěly, vzhledem k distanční výuce, nějakým školním neúspěchem, ale měli jsme tam i takové, které byly zvědavé a měly jen málo kamarádů. Byla jsem sama úplně nadšená z toho, jak hezky pak dohromady fungovaly.
Na co se zaměřujete u sociálně slabších dětí?
Některé nízkoprahy zprostředkovávají doučování. Uvědomili jsme si, že tyto děti stále jen něco dohánějí a jejich averze vůči škole narůstá. Často také jen zrovna neumějí to, co se po nich v danou chvíli chce. Proto vstupujeme do nízkoprahů a propojujeme je se školami. Během Letních škol jsme přivedli do nízkoprahů učitele. To bylo skvělé, protože mohli se sociálními pracovníky sdílet své know-how. Spolupracovali jsme také s externími lektory, děti zažily bubnování, vyzkoušely si graffiti, aktivity, o kterých jsme věděli, že zaberou. A pak jsme ale měli i matematiku nebo vyprávění příběhů. Trochu jsme se báli, že nám děti nebudou chodit, protože to se v nízkoprahu občas stává, ale víceméně jsme měli všude poměrně stabilní základnu patnácti a více dětí. Důležitou součástí bylo také zapojení dobrovolníků z řad středoškoláků.
Jaké pro tebe bylo být stále na cestách?
Připadám si jako nomád, jak říká moje kolegyně Dáda: „Nájemná úča.“ Všude mě přijali velmi otevřeně a rychle jsem se zabydlela, v jednom nízkoprahu jsem přespávala dokonce na zemi. Všechny ty děti se do mě nějak vtiskly, bylo jich za tu dobu hodně. Tak na ně na všechny musím myslet.
Ale přece jen jsi jako učitelka z gymnázia asi zvyklá na jiné děti, ne?
Mně to tak jiné nepřijde. „Děti jsou stejné všude,“ říkala i sestra Cyril. Do určité míry to někdo může brát jako frázi, člověk najde spoustu argumentů, které to vyvrací, protože děti mají třeba jiný vztah k věcem, vztah k sobě, mají jiné projevy. Třeba když děti na letní škole zkoušely scénky z různých prostředí, většina skončila hádkou, přirozeně to vyplynulo bez ohledu na to, o jakou situaci šlo.. Když ale děti blíž poznáte a snažíte se jim něco předat, jde to s některými snadno, k jiným si cestu hledáte obtížněji, a to je stejné na gymplu i v nízkoprahu.
Můžeš vyjmenovat základní hodnoty, o které jde v metodě Cyril Mooney?
Nemůžu. Protože hodnoty různých lidí se mohou lišit a našim cílem je umožnit každému, aby měl možnost svůj systém hodnot zkoumat a vytvářet. Pro někoho může být hodnota to, že má stabilní práci, dům, ve kterém je spokojený a má zahradu, která vypadá jako ze žurnálu. A teď to nechci říkat pejorativně, pro někoho je to důležité a je to pro něj hodnota, kterou staví nad jiné. Pro někoho může být hodnota, že má spoustu kamarádů, se kterými je stále v kontaktu. Do této skupiny bych se třeba zařadila já, ale když se nad tím upřímně zamyslím, tak to není úplně pravda. V posledních letech jsem se totiž tak ponořila do práce, že na své přátele skoro nemám čas. Takže mohu říkat, že moje největší hodnota v životě jsou kamarádi, ale moje současné chování tomu úplně neodpovídá. A o tom je náš předmět Hodnotové vzdělávání, abychom si dokázali určit priority a nahlédnout, jestli se podle nich skutečně chováme.
To znamená, že pomůžete dítěti a učiteli zjistit, jaké má hodnoty?
Ano. Přesně o to se snažíme.
Škola a rodina předává spoustu hodnot: Nekrademe, nelžeme. Můžeme se bez toho obejít?
Je důležité uvědomit si, co jsou vzorce chování a co hodnoty za nimi. Jednou jsme se ve třídě bavili o tom, co je pro nás výhodné. A jeden chlapeček řekl, že pro něj je výhodné ukrást žvýkačky. A byly při tom na náslechu i paní učitelky a v tu chvíli to úplně zašumělo, protože já jsem ho u toho nechala. Protože, když ukradnu žvýkačky, to je jistá výhoda. A pak jsme se bavili dál a já jsem se ptala: „No a když ukradneš žvýkačky, co na to ta prodavačka?“ A děti na reagovaly: „No, ona se bude zlobit a bude mu nadávat nebo to nezjistí.“ A já jsem řekla: „Když bude paní prodavačka večer počítat peníze a zboží, tak zjistí, že tam ty žvýkačky chybí. Co když to bude muset zaplatit ze svého?“ A přesně v tu chvíli nastal ten moment, kdy on řekl: „Aha...“ Asi to neznamená, že nikdy nic neukradne, asi radost ze žvýkaček převládne nad lítostí nad prodavačkou, která musí žvýkačky zaplatit, ale opravdu jeho nenapadlo, že to někdo bude muset zaplatit, a v tu chvíli mu to došlo. A to já považuji za úspěch.
Takže pak nevychází z toho, že „krást se nemá“, ale přišel si na to sám?
Ano a jaké má krádež následky. A možná stejně něco ukradne. A třeba se podívá na tu prodavačku a řekne si, že téhle to udělat nechce. Ale má k tomu dojít vlastní cestou, z vlastního rozhodnutí. To je strašně důležité. Samozřejmě ne vždy se to povede. Ne vždy učitel zvládne být v tu pravou chvíli zticha. Ne vždy najdeš tu správnou otázku, kterou máš položit, aby proces myšlení dítěte mohl pokračovat. Dobře položená otázka, která nastartuje myšlení, je zásadní. To znamená, že člověk musí mít velikou důvěru v celý proces, který se tam rozehraje. V to, že dítě má schopnost dojít k odpovědi samo. Bez toho, aniž by se mu řeklo, že se nekrade.
Martina Kopecká
- Hodnotové vzdělávání je vzdělávací koncept, ve kterém je pro žáky výzvou nalézat vlastní motivaci, spolupracovat namísto soutěžit, rozvíjet empatii, porozumět vlastním hodnotám a žít je skrze smysluplné a konkrétní projekty. Koncept a metoda vychází ze zkušeností vizionářské pedagožky a řádové sestry Cyril Mooney, která během svého působení na postu ředitelky elitní dívčí školy v indické Kalkatě zpřístupnila vzdělání všem dětem, a to bez ohledu na jejich sociální či náboženské rozdíly. Právě v těchto rozdílech totiž viděla sestra Cyril nikoli překážku, ale potenciál, a to v možnosti budovat vzájemné vztahy, sdílet hodnoty, rozvíjet empatický přístup a ochotu spolupracovat.
